Národní park Šumava je v hledáčku vědců, politiků, lesníků i ochránců přírody. Právě tato oblast je předmětem sporů ohledně rozlohy území, které bude ponecháno přirozenému vývoji bez zásahu člověka.
Základem tohoto jsou otázky, zda jsou na Šumavě lesy spíše přirozené, či vytvořené člověkem. Jestli je například v této oblasti přirozené odumření většího množství smrků, které jsme pozorovali v nedávné době. S tím totiž souvisí schopnost lesů se vyvíjet bez zásahu člověka. V současnosti se tento spor přenesl do sněmovny, kde se blíží závěrečné hlasování o novele zákona o ochraně přírody a krajiny, která má stanovit bližší pravidla ochrany přírody v národních parcích.
Jádrem problému jsou na Šumavě horské smrkové lesy, na které působí kromě intenzivních vichřic také brouk lýkožrout smrkový (známý jako kůrovec). Tyto lesy se vyskytují ve vrcholových partiích, v polohách nad 1150 metrů nad mořem, a smrk ztepilý je zde hlavní dřevinou. O těchto lesích se často tvrdí, že byly vysázené (a tedy vytvořené) člověkem na konci 19. století poté, co lesy podlehly zhoubnému působení kůrovce, jak píše známý šumavský spisovatel Karel Klostermann.
Do jaké míry to platí pro všechny horské smrkové lesy na Šumavě, se rozhodli rozluštit vědci z České zemědělské univerzity v Praze. Pomohly jim k tomu letokruhy samotných stromů, které v sobě skrývají celou životní historii smrků a mohou odhalit, zda šumavské lesy vznikaly přirozeně.
Vědci zjistili, že minimálně třetina horského smrkového lesa, který se stal součástí NP a CHKO Šumava, vznikala v období před systematickým lesním hospodařením. Ukázalo se, že na tomto území smrky v minulosti odumíraly přirozeně, byly vyvráceny silným větrem, nebo zahubeny kůrovcem. Tato zjištění tak vyvrací tradované přesvědčení o šumavských lesích, jako o člověkem vytvořených smrkových kulturách z konce 19. století.
Velká část Šumavy nebyla nikdy ovlivněna rozsáhlejší těžbou dřeva, nebo umělou výsadbou stromů. Jedná se tedy o přirozené lesy v rozsahu, který je ve střední Evropě unikátní. Proto mají i schopnost se vyvíjet bez zásahu člověka.
Smrky několikrát v minulosti odumíraly ve velkém množství. Po jejich odumření začaly v lese růst nové mladé stromy, které do třiceti let vytvořily nový porost. Většina těchto smrků během poslední doby opět odumřela tak, jak se to stalo jejich předchůdcům.
Obnova lesa v podobě nových stromů na sebe opět nenechá dlouho čekat. Ukázalo se tedy, že odumření většího množství stromů k horským smrkovým lesům neodmyslitelně patří. Je to dáno zřejmě působením lýkožrouta a silným větrem na hřebenech hor. Odumření většího množství stromů proto nepředstavuje pro další přirozený vývoj lesa zásadní problém.
Chráněná území jsou velmi významná právě proto, že umožňují odumírání stromů přirozeným způsobem. Díky tomu tu žije daleko víc druhů hmyzu, pavouků, lišejníků, mechů, či oblíbený tetřev hlušec. Na Šumavě tak máme unikátní plochu přirozených lesů, která se dlouhodobě vyvíjela bez výrazných zásahů člověka.
Primární zdroj: Čada, V. a kol. (2016). Frequent severe natural disturbances and non-equilibrium landscape dynamics shaped the mountain spruce forest in central Europe. Forest Ecology and Management 363, 169-178. doi:10.1016/j.foreco.2015.12.023.
