Poštovní holubi trefí domů odkudkoliv. To je známá věc. Pravidlo má ale minimálně tři výjimky: oblasti Castor Hill a Jersey Hill ve státě New York a městečko Weedsport tamtéž. Ptáci, vypuštění z těchto tří míst, se občas ztratí. Proč?
Problému bloudících holubů si první všiml biolog William Keeton z Cornellovy univerzity ve městě Ithaca na severozápadě státu New York. Holubí navigaci studoval od šedesátých let. Zvířata neměla problém s návratem skoro nikdy. Když je ale vypustil z jednoho ze tří záhadných míst, bloudili. Keeton se o jejich nevysvětlitelných obtížích zmínil na přednášce, kterou si vyslechl i tehdejší student geologie Jon Hagstrum. Keetona zajímalo, jestli geologové nemají pro jev nějaké vysvětlení.
Holubi se pravděpodobně aspoň zčásti orientují podle magnetického pole Země. Když se ale Keeaton ptal geologů z Geologické služby Spojených států (USGS) na místní magnetické odchylky, dozvěděl se, že žádné nejsou. Keeton zemřel v roce 1980, aniž by se řešení záhady dozvěděl.
Hagstrum si ale jeho otázku zapamatoval. Když se jednou probíral starými novinami z oblasti, narazil na další zmínky o ztracených holubech. Bylo to při závodech z roku 1998. Rozhodl se problém prozkoumat blíž.
Ztracený signál
V časopise The Journal of Experimental Biology teď tvrdí, že ho vyřešil. Vycházel z nových poznatků, podle nichž holubi slyší infrazvuk. Je to zvuk o tak nízké frekvenci, že ho lidské ucho není schopno zaregistrovat. Infrazvuk vzniká při vibracích zemského povrchu, způsobovaných mořskými vlnami tisíce kilometrů daleko. Tisíce kilometrů daleko se i šíří. Podle vědců, studujících holubí navigaci, se ptáci naučí rozpoznat charakteristický zvuk oblasti, kde vyrůstali. Když pak hledají cestu domů, určí počáteční směr podle něj.
Šíření infrazvuku nad povrchem je Země prozkoumáno a dá se modelovat na počítači pomocí specializovaného softwaru. Hagstrum měl kromě dat o ztracených holubech k dispozici i data o meteorologických podmínkách z místních stanic. Nakrmil s nimi počítač a nechal ho chroustat. Vyšlo najevo, že oblasti, v nichž ptáci bloudili, byly od infrazvuku odstíněny.
Opakovaná chyba
Reliéf odváděl vlnění do horních vrstev atmosféry, kde ho ptáci nemohli zachytit. Místo aby letěli směrem k domovu, vybírali si náhodný azimut. Asi v naději, že se strefí, nebo že časem signál přece zaslechnou a budou moci směr letu upravit. Výsledky ukázaly ale něco ještě zajímavějšího. Podle záznamů z minulého století velká část holubů nebloudila náhodně, nýbrž mířila špatným směrem s konstantní chybou. Ptáci se odchylovali od správného směru o stejný úhel, někdy padesát, někdy patnáct stupňů.
Podle počítačového modelu změnil terén v kombinaci s počasím směr, z nějž infrazvuk přicházel. Úhel odpovídal nesprávnému azimutu holubů. Navigace holubů není zatím, přes intenzivní snahu vědců, objasněna.
Určitě používají i jiná vodítka než infrazvuk. Ten by jim mohl sloužit k získání počátečního směru, který pak udržují jiným způsobem. Kromě už zmíněného magnetického pole Země asi využívají jako kompas i polohu Slunce na obloze. Několik ornitologů navrhlo už i orientaci pomocí čichu.
