Surovina ze vzduchu
Co s přebytečným oxidem uhličitým? Nadělejme z něj nanovlákna

Chemikové vymysleli, jak přeměnit démonizovaný skleníkový plyn na užitečný průmyslový materiál. Jejich reakce by mohla zpomalit oteplování pozemského klimatu. Pokud by se ji ovšem povedlo převést z laboratorního měřítka do průmyslového.

Uhlíková nanovlákna mají průměr do sta miliardtin metru. Chemikům se je podařilo poprvé připravit už v sedmdesátých letech minulého století. Teprve v posední době se ale začínají využívat v průmyslu. Jako materiál se uplatňují například v křídlech letadel, čepelích větrných turbín, běžeckých botách, nepromokavých bundách a kdovíčem ještě. Skupina výzkumníků vedená Stuartem Lichtem z Univerzity George Washingtona ve Washingtonu D. C. tvrdí, že vymyslela způsob, jak je vyrábět ze vzduchu. Představili ho na setkání Americké chemické společnosti.

Aparaturu, v níž reakce probíhá, pohání sluneční energie. Přístroj v současnosti vyrábí deset gramů nanovláken za hodinu. "Spočítali jsme, že na ploše menší než deset procent Saharské pouště by náš proces mohl odebrat z atmosféry dost CO₂, abychom se dostali na úroveň před průmyslovou revolucí," prohlásil Licht.

Oxid uhličitý se v přístroji rozkládá v lázni tvořené roztavenými solemi kyseliny uhličité, do níž je ponořená niklová a ocelová elektroda. Teplota je přibližně 750 stupňů Celsia. Když se do lázně přivede vzduch, CO₂ z něj se v ní rozpustí. Na ocelové elektrodě pak vyrostou uhlíková nanovlákna.

Vědci odhadují, že výroba jedné tuny nanovláken novým postupem bude stát okolo tisíce dolarů. Současná cena je přibližně o dva řády vyšší. Chemikové navíc pořád vylepšují účinnost reakce. Zatím ovšem není jasné, jestli by mohla stejně hladce a levně fungovat i v průmyslovém měřítku. I kdyby fungovala, rychlé snížení teploty zeměkoule by asi způsobilo víc škody než užitku.