Patří mezi hrstku lidí, kteří si vyzkoušeli, jaké by to bylo, žít na Marsu. Slovenská astrobioložka Michaela Musilová v roce 2014 absolvovala simulovanou misi na "rudou planetu". "Na psychiku to má podobný efekt, jako kdybyste byli ve vězení," říká.
Kdy je podle vás reálná cesta lidské posádky na Mars?
Jako realistka vím, že cesta na Mars "nehrozí" nejbližších deset až patnáct let.
Pokud tedy bude za těch deset let konkurs, jste rozhodnuta se ho zúčastnit?
Tak jsem se rozhodla dávno. Život si plánuji s tímto vědomím. Cítím to jako své poslání, chtěla bych přispět k tomu, aby jednou bylo možné Mars kolonizovat. A jsem pro to ochotna obětovat i soukromý život.
Má lidstvo vůbec k dispozici technologii, která člověka na Mars dostane?
Nemá. Existuje spousta technologií, avšak nevyřešených problémů je příliš mnoho. Neumíme například vyřešit silné působení kosmického záření, které může způsobovat závažné nemoci, například rakovinu. Zatím neznáme ani účinnou prevenci proti ochabnutí svalstva a změnám v kostech, ke kterým dojde už jen během cesty tam. A dosud nevíme, zda by astronauti po těchto změnách v organismu přežili návrat na Zemi. Vůbec nejsme blízko tomu, abychom mohli někoho poslat na takovou dlouhou a náročnou misi. Pokud by se náhodou našla nějaká komerční firma s dostatkem finančních zdrojů a postavila by raketu, byla by to mise sebevražedná.
Co dalšího ještě nedokážeme?
Je zde ještě další velmi významný problém. Tím je psychologická stránka cesty. Simulovaná mise, které jsem se zúčastnila, anebo i jiné podobné pokusy, které již proběhly, například stále nevyřešily, jestli poslat smíšenou posádku, tedy obě pohlaví. A také to, zda by posádka byla během dvou let výpravy opravdu soběstačná. Stále nemáme odpověď na otázku, jak by lidé na lodi zvládli skutečné odloučení od Země. U simulace totiž mají její účastníci stále v podvědomí, že jsou sice izolovaní, ale je to jenom na nějaké období. Pokud by se něco stalo, pořád jsou na Zemi a dostane se jim pomoci. V reálném vesmíru ale víte, že pomoc nepřijde, a to je úplně jiný nápor na psychiku. Z toho důvodu je filozofie NASA taková, že nejdříve chce poslat lidi na Měsíc, následně lidé poletí do takzvaného meziprostoru mezi Zemí a Marsem. Až po zvládnutí těchto kroků by přišla na řadu cesta na Mars.
Při výběru potenciálních kandidátů se tedy zřejmě sestavují precizní psychologické profily.
Pozornost se zaměřuje zejména na to, aby členové posádky byli schopni týmové práce. Na spolupráci posádky závisí všechno. Nyní mě vybrali na další testovací misi, která se uskuteční v lednu 2017, přičemž budu velitelkou mezinárodní posádky. Jedním z projektů, který budeme testovat, jsou strategie kontroly velení. Musíme být vnitřně zorganizováni a členové posádky mě musí poslouchat natolik, abychom dokázali fungovat i v největší krizi. Tou krizí může být simulovaná marťanská bouře, výpadek energie a podobně.
Při vašem prvním simulovaném pobytu, který se odehrával na poušti v americkém Utahu, byly mezi posádkou i konflikty. Z čeho vyplynuly?
Minimálně jeden z členů tam neměl být. Nebyl na takový pobyt vůbec vhodný. Problém spočíval i v tom, že jsme se všichni poprvé potkali až tam. Nebyli jsme připraveni na práci v týmu. NASA a jiné vesmírné agentury se již poučily a tentokrát budou aplikovat postup, který používají i u astronautů. Členové posádky jsou nejdříve vystaveni určitým simulovaným situacím pod vodou anebo v jeskyni, aby se naučili spolupracovat, a až pak je pošlou "do vesmíru". My jsme takový trénink neměli. Naštěstí jsem diplomatka a dokážu s každým vyjít, ale ne každý pobyt zvládal a na vzniklé situace někteří členové posádky reagovali nevhodně.
CELÝ ROZHOVOR SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 12. ZÁŘÍ 2016.
