Sonda Cassini objevila neobvyklé odchylky v rotaci Mimase, maličkého šišatého měsíce planety Saturn. Jedna z hypotéz, která by je mohla vysvětlit, je přítomnost kapaliny v útrobách měsíce.
Mimas si nikdy, snad kromě svého objevu v roce 1789, neužíval velký zájem astronomů. Jeho Warholovská čtvrthodinka možná přišla právě teď. Zda bude opravdu prchavá, nebo mu zadělá na větší slávu, se teprve uvidí.
Průměr měsíce činí pouhých 396 kilometrů, což z něj dělá nejmenší známé těleso ve sluneční soustavě, které získalo kulový tvar vlivem vlastní gravitace. Ačkoliv ne úplně kulový - Mimas je asi o deset procent vyšší, než je široký. Jeho hustota vychází jen okolo 1,15 g/cm3, jen o málo víc než hustota ledu (0.93 g/cm³). Led ho také pravděpodobně většinou tvoří.
Podrobná analýza dat ze sondy Cassini, která mezi Jupiterovými měsíci krouží už od roku 2004, nedávno odhalila podivné odchylky v oběžné dráze měsíce.
Jejich vysvětlení se v časopise Science věnuje skupina výzkumníků vedená Radwanem Tajeddinem z Cornellovy univerzity ve státě New York. "Mysleli jsme, že je to nejnudnější satelit," prohlásil Tajeddine. Teď to tak ale ani zdaleka nevypadá
Jako vajíčko
Vědci vytvořili v počítači na základě snímků ze sondy matematický model pohybů měsíce. Nepravidelnosti v rotaci Mimase by podle jejich názoru mohla objasnit jedna ze dvou teorií. Podle první by je mohlo mít na svědomí asymetrické těžké jádro tělesa. Podle druhé měsíc vychyluje tekutý oceán, který šplouchá pod povrchem tělesa. Ovlivňoval by rotaci Mimase podobně, jako když vezmete syrové vejce, položíte ho na kuchyňskou linku, roztočíte ho a zastavíte. Když ho pustíte, začne se znovu točit, poněvadž jste zabrzdili jen skořápku, kdežto tekutý obsah se točit nepřestal.
Ani teorie s nepravidelným těžkým jádrem, které by muselo být nejspíš kovové, nezní špatně. Mohlo by to znamenat, že měsíc vznikal blíž ke druhé největší planetě sluneční soustavy.
Její mocná gravitace natáhla jádro jako špagetu. Podle astronomů by se však přítomnost asymetrického železného jádra musela projevit na tvaru povrchu měsíce.
Jelikož se na něm žádné takové známky nedají pozorovat, je teorie se šplouchající vodou dokonce pravděpodobnější. Mimas je samozřejmě příliš maličký, aby byl geologicky aktivní. Nemůže obsahovat dost radioaktivního materiálu, jehož rozpad by poskytl teplo k udržení hypotetického podpovrchového oceánu v tekutém stavu.
Měli jsme štěstí?
Mohl by si ale brát energii z Gravitačního pole Saturnu. Oběžná dráha měsíce je neobvykle protáhlá, což by mohlo takovému čerpání napomáhat. Kdyby Mimas oceán opravdu vlastnil, přidal by se k dalším pěti takto privilegovaným měsícům ve sluneční soustavě. Mezi Saturnovými oběžnicemi jsou to ještě Enceladus a Titan. Na druhém zmíněném tělesu jsou možná i jezera a řeky, ovšem tvořené kapalným metanem. Z jupiterových měsíců by své oceány mohli mít Europa, Ganymedes a Callisto.
Členství v elitním klubu by Mimas ale neměl jisté až do skonání věků. Šplouchající kapalina by jeho dráhu uhladila, takže by se začala víc podobat kružnici. Znamenalo by to, že sonda Cassini navštívila Saturnovo stádečko měsíců zrovna v období, kdy interiér Mimase na krátkou dobu rozmrzl. Těžko uvěřit, že bychom měli takové štěstí.
Pořád se nedá vyloučit, že odchylka nemá s poměry uvnitř měsíce nic společného. Mohla do něj nedávno vrazit kometa. Na jeho povrchu je skutečně asi stotřicetikilometrový kráter, pojmenovaný po objeviteli měsíce Williamu Herschelovi. Měsíc tak připomíná kosmickou loď Hvězda smrti z Hvězdných válek.
