První německý kosmonaut: Neříkám Good bye, Lenin!

Hrát sám sebe v komedii oživující nostalgii někdejší NDR první německý kosmonaut Sigmund Jähn odmítl, stále se cítí být vojákem armády dnes už neexistujícího východoněmeckého státu. Zažil nacismus, do vesmíru letěl se Sověty a po sjednocení Německa pracoval pro spolkovou vládu. Nedávno oslavil osmdesátiny.

Vyrůstal jste za druhé světové války na německé straně Krušných hor, ve vesnici Morgenröthe-Rautenkranz, asi deset kilometrů od českých hranic. Jak na to vzpomínáte?

V roce 1943 jsem šel poprvé do školy, náš učitel byl nacista. Chodil v uniformě, byl přísný a hrubý. Jednou jsem asi něco špatně napsal a on mi vrazil takovou facku, že se mi spustila krev z nosu. Pamatuju si jen červený flek na sešitě. Krátce před koncem války pak přiletěla letadla, zřejmě byla ruská, a ostřelovala lokomotivy na našem nádraží. Nás kluky to fascinovalo, lezli jsme pak po těch rozstřílených zbytcích a celé se nám to zdálo jako nějaká hra.

Věřili zdejší lidé nacistické ideologii?

Otec pracoval na pile, do války ho kvůli špatnému zraku neodvedli. A tam byli nasazeni sovětští zajatci, mohlo to být tak pět šest lidí. Majitel pily s nimi zacházel docela dobře a také s dělníky měli bezproblémové vztahy. Táta mi ukazoval, kde bydleli, bylo to v kůlně, měli tam konvici s čajem, docela dobře to bylo zařízené. Jenže takto to mohlo fungovat jen proto, že pila byla v lese, na odlehlém místě. Mě měli ti zajatci rádi, vyráběli pro mě pořád nějaké hračky. Oblíbili si mě a já je a to hrálo roli i při rozhodování, že jsem se dal k armádě, která byla pod sovětskou kontrolou. Stejně jako ten nálet na nádraží v naší vesnici byl tak trochu impulzem, proč jsem se stal letcem. Politiku a všechno kolem, to jsem tehdy vůbec nevnímal.

Kosmonauti v lesích

"Vítáme vás v rodišti prvního německého kosmonauta," hlásá tabule u vjezdu do obce Morgenröthe-Rautenkranz. Po chvilce jízdy mezi sporadickými domky a lesem překvapí další věc - na podstavci stíhačka MiG-21 ve východoněmeckých barvách a za ní velká moderní budova s nápisem Raumfahrtausstellung. Městečko, která bylo od 16. století známé hlavně těžbou cínu a nekonečnými lesy, má své vlastní muzeum kosmonautiky. Vzniklo začátkem devadesátých let především díky Sigmundu Jähnovi. První německý kosmonaut tu má svůj koutek, kde dominují skafandry i fotoaparáty Praktica a Pentagon six, s nimiž Jähn pořizoval vesmírné snímky. Mimo to expozice ukazuje dějiny kosmonautiky od prvních raketových pokusů až po současnost, k vidění je množství maket, fotografií i dokumentů včetně obřího trenažeru orbitální stanice Mir.

Jak jste se dostal do kosmického programu?

Byl jsem na cvičení s jedním československým leteckým plukem a tam se už proslýchalo, že se dělá nábor na kosmický let a bude to zřejmě i u nás a v Polsku. Zakrátko přišel pokyn, abychom se hlásili. Dostali jsme den na to, abychom mohli vše probrat s manželkami. Proč bych se měl rozmýšlet, řekl jsem ano. Zpočátku bylo dvacet kandidátů a z nich ještě v Německu především lékaři vyřazovali ty, kteří měli nějaký problém, roli hráli i připomínky různých velitelů. Samozřejmě se zkoumala i minulost a do této skupiny se nemohl dostat nikdo, kdo měl v rodině nějaký politický problém. Z kandidátů jsem byl ale až na třetím místě, jenže ruští lékaři pak vyřadili oblíbence našeho velení Rolfa Bergera, který předtím velel pluku a byl pro kosmický let jasnou jedničkou. Jenže Berger neabsolvoval studium v Rusku a neuměl tak dobře jazyk, u psychotestů chtěl, abych mu pomohl, a lékařům se nelíbilo, že silně kouřil. Dokonce říkali, že v SSSR by ze zdravotních důvodů nemohl létat. Pak nás po důkladném prověřování znovu poslali do NDR, tam naši velitelé rozložili dokumenty na stůl a oznámili nám, jaké je sovětské doporučení. Ve skutečnosti to bylo rozhodnutí, které si už nikdo nedovolil ignorovat.

Objevil jste se i ve filmu Good bye, Lenin!, kde se matka jednoho z hrdinů probudí v roce 2003 z kómatu a on se jí snaží vytvořit zdání, že NDR dál existuje. Byl jste to skutečně vy sám?

Tvůrci filmu mi nabídli, abych v něm hrál osobně. Z toho, co mi řekli, jsem pochopil, že ten snímek není seriózní. Vadí mi třeba ty scénky, jak východoněmecký lídr Erich Honecker vstane a předává moc jinému prezidentovi. Řekl jsem, že toho se já účastnit nebudu, a tak mě ztvárnil někdo jiný.