Fyzikové našli chybějící částice, které k nám přilétají od nejbližší hvězdy. Hmota je pro ně skoro průhledná, takže museli použít speciální odstíněnou podzemní laboratoř.
Neutrina jsou záhadné částice. Jako první je předpověděl ve třicátých letech minulého století slavný švýcarský fyzik Wolfgang Pauli. Potřeboval dát do pořádku nevycházející výpočty rozpadů atomového jádra. Neutrina se pohybují téměř rychlostí světla, což znamená, že jsou velice lehká. Hmoty si téměř nevšímají. Zeměkoule je pro ně skoro průsvitná. Ačkoliv jich skrz jeden krychlový centimetr pozemské hmoty prolétá sto miliard za sekundu, je velice těžké je zaregistrovat. Poprvé se to povedlo až šestnáct let po Pauliho návrhu.
Jedním z míst, kde vzniká spousta neutrin, je jádro Slunce. Jeho žhavý střed má teplotu okolo šestnácti milionů kelvinů. Atomy vodíku se v něm slučují do jader helia. Při této reakci vzniká několik typů neutrin. Protože se ale dají jen velice obtížně zachytit, nemohli je vědci dlouho najít. V dnešním čísle časopisu Nature vyšla práce, která potvrdila existenci slunečních neutrin s nejnižší energií.
Takových neutrin vzniká v hvězdě nejvíc, okolo devadesáti procent. Další typy se povedlo objevit už dřív, takže v současnosti už zbývá najít jen jeden typ. Pak budou vědci studující Slunce moci prohlásit, že jejich výpočty fungování hvězdy jsou správné.
Pod nejnovějším objevem je podepsán tým experimentu Borexino. Je to podzemní laboratoř blízko italského města L'Aquila. Její nejdůležitější součást je detektor obklopený vodní nádrží. Neutrina ze Slunce vráží do elektronů v detektoru. Vznikají při tom záblesky světla, které zařízení počítá.
Slunečních neutrin se od šedesátých let týkal další problém, který se povedlo vyřešit teprve v roce 2002. Částic, která se dařilo zachytit, přilétalo ze Slunce asi o jednu třetinu až polovinu méně, než předpovídaly výpočty. Nakonec ale vyšlo najevo, že jsou neutrin tři typy, které se navzájem přeměňují.
