Zimbabwský prezident Robert Mugabe si může vydechnout, alespoň částečně. Mezinárodnímu společenství se nedaří zaujmout proti němu jednotný postoj. Zatímco většina západních zemí chce na Zimbabwe uvalit ostřejší sankce, především africké země odmítají opatření v podobě dalších trestů. A sázejí na dialog.
V moderní historii Zimbabwe to není poprvé, co opozice stáhla těsně před hlasováním své kandidatury (více v boxu na konci článku).
Ministři zahraničí zemí Afriky dnes zaujali jasnou pozici. Při setkání všech resortních kolegů z Africké unie (AU) v keňském hlavním městě Nairobi se shodli na tom, že zimbabwská vláda a opozice by měly usednout k jednomu stolu.
Keňský šéf diplomacie Moses Watangula jako hostitel schůzky prohlásil, že sankce vůči Zimbabwe nepomůžou.
Nehledě na celosvětové protesty se Robert Mugabe tento pátek zúčastnil jako jediný kandidát druhého kola prezidentských voleb v Zimbabwe. Jeho protivník, vůdce opozičního Hnutí za demokratickou změnu (MDC) Morgan Tsvangirai, který ještě v prvním kole před zhruba třemi měsíci získal největší počet hlasů, těsně před volbami svou kandidaturu stáhl. Důvodem bylo masivní násilí a zastrašování jeho příznivců.
Po kontroverzním druhém kole prezidentských voleb v Zimbabwe se sčítají hlasy. Vzhledem k jedinému kandidátovi, dosavadnímu prezidentovi Robertovi Mugabemu, je však výsledek předem jasný. Přestože první oficiální výsledky budou známy nejdříve večer.
ČTĚTE TAKÉ: Volební fraška v Zimbabwe. Mugabe jediným kandidátem
Druhé kolo voleb již vedle zimbabwské opozice odsoudila i Evropská unie a USA.
Rada bezpečnosti OSN se omezila na konstatování, že nebyly splněny podmínky pro svobodné hlasování. Snahy o ostřejší formulace ztroskotaly hlavně na postoji jižní Afriky, Číny a Ruska. Podle některých diplomatů je ale prohlášení OSN příliš "měkké", protože se nezmiňuje o tom, že by výsledky voleb v Zimbabwe byly neplatné.
Nejnovějších zprávy z Harare uvádějí, že Mugabe by mohl být oficiálně uveden do staronového úřadu již v neděli.
Zimbabwské úřady podle očitých svědků pod pohrůžkou násilí nutily mnohé obyvatele Zimbabwe, aby se v pátek dostavili k volbám. I přesto však byla volební účast podle dnešního prohlášení šéfa mise afrických volebních pozorovatelů Marwicka Khumala poměrně nízká.
Část voličů prý také záměrně ničila hlasovací lístky, aby nemuseli dát svůj hlas Mugabemu. Tyto informace však popírají oficiální média, podle nichž byla účast "rekordní" a volby proběhly v klidu.
Fakt ovšem je, že přes bídu, do níž uvrhl svou zemi, má Mugabe stále podporu nemalé části Zimbabwanů, o čemž svědčí i oficiální výsledky prvního kola voleb.
Ministryně zahraničí USA Condoleezza Riceová dnes v jihokorejském Soulu prohlásila, že Spojené státy budou příští týden pracovat na nové rezoluci OSN, jež by pro Mugabeho měla být silným poselstvím. "Soudím, že budeme muset zvážit další možnosti USA a v širším měřítku i mezinárodního společenství, abychom (Mugabemu) adresovali silné odstrašující poselství," řekla Riceová, která označila volby v Zimbabwe za podvod.
Také EU druhé kolo voleb důrazně odsoudila a uvedla, že veškeré řešení krize v Zimbabwe musí vycházet z výsledků prvního kola, v němž zvítězil Tsvangirai. "Výsledky těchto fingovaných voleb nemohou být a nebudou uznány jako platné," uvádí se v prohlášení evropského komisaře pro rozvoj a humanitární pomoc Louise Michela.
Tsvangirai, předák opozičního MDC, Mugabeho porazil v prvním, březnovém kole voleb, ale podle volební komise nezískal potřebnou nadpoloviční většinu hlasů. Předvolební kampaň před druhým kolem hlasování v Zimbabwe provázely velké násilnosti. Opozice tvrdí, že jde o zastrašování ze strany Mugabeho vlády a že o život už přišlo na 80 jejich stoupenců.
Stažení opozice před volbami není v Zimbabwe nový úkaz
|
| Ke specifické situaci, kdy opozični kandidáti těsně před volbami stáhli své kandidatury, došlo v Zimbabwe už v roce 1995. Tehdy existoval jednokolový system a ze tří kandidátů dva svou kandidaturu stáhli, takže se volil pouze Robert Mugabe. Svým způsobem podobná situace nastala v Zimbabwe i před nynějším druhým kolem prezidentských voleb. Situaci roku 1995 a 1996 zevrubně popisuje kniha českých autorů o dějinách Zimbabwe, která se na prodejních pultech objeví v prvním letošním červencovém týdnu. Kniha se jmenuje "Dějiny Zimbabwe, Zambie a Malawi", napsali ji Jaroslav Olša jr. a Otakar Hulec, a výňatky z příslušné kapitoly vám předem nabízí Týden on-line:
Uvolnění atmosféry v Zimbabwe na počátku devadesátých let minulého století přineslo i vznik řady politických stran. K Hnutí zimbabwské jednoty se v únoru 1992 přidalo nově vzniklé Fórum pro demokracii, jehož vedoucí představitelé se zpočátku ze strachu před represemi utajovali... O pouhých třináct měsíců později se hnutí přetvořilo v Zimbabwskou stranu Fórum. Přes určitý úspěch v komunálních volbách se však strana, skládající se spíš z vůdců než řadových členů, v červenci 1994 rozštěpila, když její generální tajemník Themba Dlodlo vytvořil novou Stranu Fórum pro Demokracii (FPD). V polovině roku 1994 se na scéně opět objevil i Abel Muzorewa, který se se svou novou ministranou opět oddělil od Hnutí zimbabwské jednoty; a aby byla opozice ještě roztříštěnější, vznikla v polovině roku další strana Hnutí za všeobecnou demokracii (MPD). Její vůdce Austin Chakaodza se ve své rétorice zaměřil na dělníky a chudinu, propagoval návrat k socialismu a zrušení ekonomických reforem.
Oč jistější si byl Africký národní svaz Zimbabwe (Vlastenecká fronta) svým vítězstvím, o to větší konflikt se rozhořel uvnitř strany samotné, kde se o moc začaly prát různé frakce, založené především na etnické příslušnosti. Prezident Mugabe se tradičně snažil maximálně udržet rovnováhu mezi většinovými Šony a menšinovými Ndebeley, ale také mezi jednotlivými etnickými skupinami uvnitř šonské většiny. Nejpočetnější z nich, Karangové, odvozovali svůj nárok na výjimečné postavení jak od své početnosti (tvořili zhruba čtvrtinu všeho zimbabwského obyvatelstva), tak od svého vůdčího postavení v dobách boje za nezávislost. Robert Mugabe podporoval především vlastní etnickou skupinu Zezuru, sice méně početnou, ale sídlící v okolí hlavního města a v hlavních zemědělských oblastech Mašonska. Jazýčkem na vahách proto byla další etnika, především Manyikové (z okolí města Mutare), kde se spolu ve vnitrostranickém boji střetly dvě skupiny... Další boje uvnitř strany ale propukly i mezi Karangy v provincii Masvingo, kde se strana rozštěpila na dvě znepřátelené skupiny... Tyto a další vnitřní boje vyčerpávaly Mugabeho stranu natolik, že nebyla na rozdíl od předchozích voleb schopna efektivně vystupovat proti opozici. V její neprospěch hrál i fakt, že média nebojkotovala tentokrát opoziční kandidáty, a ani policie či bezpečnostní složky nezasahovaly do předvolebního procesu v její prospěch, jak tomu bylo ve volbách předchozích. Kdyby se opozice bývala dokázala spojit, měla možná velkou šanci na úspěch. Necelé dva měsíce před volbami se však řada opozičních stran (především Hnutí zimbabwské jednoty) rozhodla volby bojkotovat, takže nakonec v 55 ze 120 volebních obvodů se o přízeň voličů ucházeli pouze kandidáti Afrického národního svazu Zimbabwe (Vlastenecké fronty). Celkové znechucení obyvatel ze situace v zemi způsobilo, že 8. a 9. dubna přišlo k volbám pouhých 27 procent registrovaných voličů. Ti opět rozhodli o drtivém vítězství Mugabeho strany, která získala 117 ze 120 volených poslaneckých míst.
Její příklad jasně ukázal, že vládní stranu lze přes řadu obtíží porazit. Naděje vkládané do Zimbabwské strany Fórum se nakonec neproměnily ani v jedno poslanecké místo, protože strana dostala pouhých 90 tisíc hlasů; i proto záhy po volbách zanikla. Po vítězných volbách sestavil prezident Mugabe novou vládu. V ní se pokusil dosáhnout vnitrostranického konsensu; aby však uspěl, musel najít umístění pro mnoho znepřátelených frakcí. Vznikla proto nová ministerstva, jejich počet stoupl z původních 29 na 42. Předsedou parlamentu se sice stal Cyril Ndebele z etnika Ndebele, ale většinu ministerských křesel (včetně klíčových) obsadili Zezuruové, zatímco poražení Karangové (a jejich spojenci Manyikové) se museli spokojit se jmenováním jediného ministra, ministra zahraničních věcí Stana Mudengeho. V atmosféře obdobné politické apatie proběhly o rok později (16. až 17. března 1996) další přímé prezidentské volby. Pouhých 32 procent registrovaných voličů zvolilo drtivou většinou prezidentem Roberta Mugabeho, který získal téměř 93 procent hlasů. Nadále trvající roztříštěnost opozice, nezájem voličů a monopolní postavení Mugabeho strany nedávaly od počátku velkou šanci jiným kandidátům. Africký národní svaz Zimbabwe (Vlastenecká fronta) si pro jistotu potvrdil svou výlučnou pozici nevybíravými útoky na oba už tradiční protikandidáty. Abela Muzorewu, který zastupoval koalici nazvanou Spojené strany, kritizoval za účast ve vládě "národního usmíření" v roce 1979, zatímco Ndabaningi Stiholeho za Africký národní svaz Zimbabwe (Ndonga) vládní tisk také obviňoval ze spolupráce s bývalým apartheidním režimem. Na veřejnost současně pronikly zprávy o jeho údajné senilitě a nesvéprávnosti a pro jistotu byl navíc v říjnu 1995 zatčen a obviněn z přípravy údajného atentátu na prezidenta Mugabeho. Když těsně před volbami oba opoziční kandidáti z voleb odstoupili, drtivé vítězství stávajícího prezidenta bylo pojištěno. |
V předvečer voleb operovalo v zemi asi osmnáct opozičních politických stran, hnutí a uskupení, jejichž schopnost ovlivnit dění v zemi a oslovit potenciální voliče byla podstatně horší než ve všech třech předchozích volbách, kde proti vládní straně stála prakticky jednotná opozice. 
Dvě si ve své politické baště v okolí města Chipinge opětovně udržel Africký národní svaz Zimbabwe (Ndonga) Ndabaningi Sitholeho a jedno získala nezávislá kandidátka Margaret Dongová. Ta sice původně ve volbách prohrála, ale při následném soudním sporu dokázala přesvědčivě uvést důkazy, že při volbách došlo k takovému množství chyb, až soud nakonec nařídil opakování voleb v jejím volebním obvodu v hlavním městě Harare. 
