Svou vlast chtěl bránit až do poslední kapky krve, prohlásil Muammar Kaddáfí při jednom ze svých posledních veřejných vystoupení. Ať už jsou okolnosti smrti svrženého libyjského vůdce jakékoli (každopádně bojoval za své přesvědčení až do posledního dechu, což zaslouží jistý obdiv), mnout ruce si může vedle jeho domácích protivníků také NATO.
Nejen tedy Francie a Británie, které si díky svým bombám a raketám urvou v nových libyjských poměrech z ropnoplynného koláče nejvíce, ale celá Severoatlantická aliance. Proč? Válka v Libyi totiž může sloužit jako model pro budoucí vojenské intervence Západu.
Jde o strategii, při níž Západ, respektive NATO, bude operovat především ze vzduchu a na zemi nechá bojovat a krvácet téměř výlučně domácí ozbrojence.
Podobný postup už slavil poměrně úspěch ve válce v bývalé Jugoslávii. Tehdy aliance nasadila proti Srbům pouze bomby a rakety, ale žádné pozemní jednotky – snad s výjimkou omezených tajných akcí.
Významnou roli tehdy sehrálo rozhodnutí vlády USA za prezidentství Billa Clintona nechat cvičit chorvatské jednotky americkými "poradci".
V Libyi tak Západ svým způsobem navázal na (ze svého úhlu pohledu) úspěšnou strategii na Balkáně. A neopakoval chyby s fatálními důsledky, které udělal v Iráku a Afghánistánu. Tam mezitím zahynuly tisíce západních vojáků a desítky tisíc utrpěly zranění. A další umírají.
Rovněž z ekonomického hlediska byly invaze do Meziříčí a pod Hindúkuš katastrofou. Jak například spočítal americký ekonomický expert Joseph Stiglitz, jen třetí válka u Perského zálivu spolykala tři až pět bilionů amerických dolarů. Tyto peníze pak dotyčným zemím bolestně chybějí třeba ve vzdělání, zdravotnictví nebo výzkumu.
Výsledek válek v Iráku a Afghánistánu je z řady hledisek vším jiným než uspokojivým. Na severu Afriky, jak už řečeno, se ale Západ snažil předchozím omylům vyhnout. Zatím poměrně úspěšně.
Stejně jako v rozpadající se Jugoslávii vsadil Západ v Libyi na svou prakticky totální vzdušnou převahu, na tisíce raket a bomb, na špionáž z výšin. A na zemi podporoval spřátelenou stranu konfliktu – tajnými agenty, speciálními jednotkami, vojenskými poradci, dodávkami zbraní přes třetí země, penězi, dezinformačními kampaněmi.
K tomu je třeba připočíst západní sankce a mezinárodní izolaci Kaddáfího režimu. Bez toho všeho by libyjští rebelové nejspíše dodnes bránili jen několik bašt na východě země. Pokud by je už loajalisté nepřeválcovali.
Letouny NATO útočily na loajalisty v Syrtě ještě i v den Kaddáfího skonu a podle jedné z chaotických prvotních verzí příčin zabila plukovníka Aliance.
Ostatně, Paříž si podobné schéma vyzkoušela nedávno i na Pobřeží slonoviny na západě Afriky, kde se zbavila nechtěného prezidenta. Na černém kontinentě s tím má zkušenosti i Londýn.
Je ovšem třeba zdůraznit, že v případě Libye musel Západ přidat ještě "něco navíc". S (nevyhlášeným) cílem svrhnout či zabít Kaddáfího Severoatlantická aliance téměř systematicky překračovala mandát, který dostala k zásahu v Libyi od Rady bezpečnosti OSN (ochrana civilistů, bezletová zóna).
V Libyi tak Západ, tedy především Paříž, Londýn a Washington, dosáhly svého, přičemž ušetřily jak peníze, tak životy svých vojáků.
Co ještě zbývá? Především přimět Národní přechodnou radu,její milice a jejich mocenské následovníky, aby jednali maximálně v zájmu "vzdušných vítězů".
A současně dosáhnout toho, aby se země stabilizovala a zabránilo se trvalé občasné válce jako v případě Iráku.
Lze očekávat, že taktika, při níž se NATO bude soustředit na útoky ze vzduchu a dole nechá bojovat domácí stranu, s níž se spojí, se stane modelem i pro budoucí západní intervence v jiných zemích.
