Krize v Libyi ohrožuje Evropu - Islámský stát, který ovládá pobřeží šest set kilometrů vzdálené od italských břehů, hrozí, že spolu s uprchlickou vlnou bude posílat své bojovníky. Dokáže si Evropa s libyjskou krizí poradit?
Před několika měsíci ještě bojovali mezi sebou o lukrativní ropná pole, nyní spojili síly. Polní velitelé Hamza Ahmed Abusnaina a Ibrahim Jathran mají společného nepřítele v podobě Islámského státu (IS), chtějí ho vytlačit ze Syrty na severu Libye. Podařilo se jim dostat pod kontrolu elektrárnu a přístav. Úspěchem je už jen to, že se sjednotili proti společnému nepříteli, na úplnou porážku islamistů to ale zatím nevypadá.
Černé vlajky v Syrtě
Libye sdílí společný osud se Sýrií, jen s rozdílem, že rozpad země se tu stoprocentně podařil. Země velká jako čtvrtina Evropy, avšak s počtem obyvatel jen o málo převyšujícím Slovensko, patří k nejbohatším ropným nalezištím na světě. Kříží se tu americké, britské, francouzské, italské a ruské zájmy.
Do jara 2011 tady pevnou rukou vládl diktátor Muammar Kaddáfí. Měl na svědomí řadu krutostí, držel ale radikály zkrátka a zemi pohromadě. Když v únoru 2011 brutálně zasáhl proti demonstracím takzvaného arabského jara, vyvolalo to nakonec občanskou válku. Povstalcům tehdy pomohla letecká ofenziva NATO, sice dokázali zvítězit, ale už ne domluvit se na vládě, země se propadla do chaosu. Sám Kaddáfí byl lynčován davem a pak smrtelně postřelen poblíž rodného města Syrta.
Všechny tyto faktory napomohly tomu, proč si IS udělal z Libye svou druhou základnu. V roce 2012 se objevila první zmínka o libyjských džihádistech bojujících v Sýrii, tvořili brigádu s názvem Battár. Dva roky poté se na tři sta veteránů Battáru vrátilo domů, prosluli neobyčejnou krutostí a nadšeným zaváděním práva šaría. K Islámskému státu se naplno přihlásili na jaře 2015 v Syrtě, rodišti Kaddáfího, okázalou přehlídkou šedesáti ozbrojených aut a černých islamistických vlajek - prakticky nikdo jim nekladl žádný odpor. Za minulý rok pak obsadili další města v okolí včetně letecké základny.
Začátkem roku 2016 měl IS v Libyi na 1500 bojovníků a šéf společného námořního velitelství NATO Clive Johnstone varoval, že IS může vytvořit vlastní námořnictvo, které bude ve Středozemním moři podnikat nájezdy na turistická letoviska nebo výletní lodě. Američané, kteří mají dobře zmapované dění v rámci celé saharské a subsaharské Afriky, upozorňují také na spojení se skupinou Boko Haram v Nigérii, která se otevřeně hlásí k IS: "Vidíme, že s ním Boko Haram dokáže lépe komunikovat a dostává od něho pomoc," řekl náměstek ministra zahraničí USA Antony Blinken.
Už letos v únoru se pak objevil dokument, který ještě více získal na významu o pár měsíců později s tím, jak uprchlická vlna přes Středozemní moře začala sílit. Sami propagandisté IS v něm hrozí, že ze čtyřsetkilometrové vzdálenosti od evropských břehů zaplaví kontinent svými bojovníky, vydávajícími se za běžence: "Je tu dlouhé pobřeží s jižními křižáckými státy, snadno dostupné na primitivní loďce," cituje britský list The Telegraph Abú Ahríma al-Libíma, jednoho z členů "PR aparátu" islamistů.
Kdo vlastně vládne?
Islámský stát nemá ve zvyku plýtvat hrozbami, scénář se zdá celkem reálný. Na druhou stranu může jít o záměrnou dezinformaci - v zájmu IS je vytvářet konfrontační atmosféru a podněcovat nálady namířené proti uprchlíkům. Bývalý šéf britské rozvědky MI6 sir John Sawers varuje, že nutné "zvážit, jestli nejde o fantazírování", postupovat se přitom musí velmi obezřetně. V současné chvíli však Evropě nezbývá nic jiného než pečlivě prověřovat migranty připlouvající přes Středozemní moře do Itálie.
Nejúčinnějším řešením by bylo zničit Islámský stát přímo v Libyi a tam také regulovat migraci. V současných poměrech ale není možné o něčem takovém uvažovat. Země je fragmentovaná mezi několik desítek ozbrojených skupin, ovládají ji tři vlády - islamisté sídlící v Tripolisu, legálně zvolený kabinet Abdalláha Sáního v Tobruku a od března i vláda národní jednoty v čele s premiérem Fajízem Sarradžem. Posledně jmenovaná vznikla teprve v březnu z popudu Američanů s ambicí sjednotit další soupeřící kabinety a ozbrojené frakce a nastolit v zemi normálnější poměry. Zformovala se za hranicemi a po určitých potížích začala úřadovat v Tripolisu, její pozice však zůstává velmi křehká.
Uprchlíky nebereme
Sarradžův kabinet má výhodu v podobě podpory Západu a dalších zemí zejména z Perského zálivu, zatímco dvě soupeřící vlády na takové zdroje spoléhat nemohou. Dvacítka zemí včetně pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN se nedávno sešli na konferenci ve Vídni a slíbili Sarradžově kabinetu výjimku z mezinárodního zbrojního embarga a dodávky zbraní. "Klíčovou otázkou je, zda Libye zůstane místem, kde se dál šíří terorismus, pašeráctví lidí a nestabilita, nebo zda jsme schopni pomocí vlády národní jednoty dosáhnout stability," prohlásil německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier.
Sarradž také už poslal Evropské komisi žádost o podporu a výcvik pobřežní stráže. Členské země pak o tyto aktivity rychle rozšířily mandát současné námořní operace. Evropskou strategií tak zřejmě bude tlak na libyjskou vládu, aby si lépe hlídala své hranice - to se v současné době děje jen sporadicky, a přitom některé ozbrojené frakce přímo vydělávají na převaděčství. Analytička mezinárodní organizace Amnesty International (AI) Magdalena Mughrabi-Talhami upozorňuje na další aspekt migrační krize v zemi - přeplněná záchytná centra: "Uprchlíci z dalších zemí, zadržení při pokusu překonat hranice, končí v zařízeních s minimem základního vybavení, ve špatných hygienických podmínkách a bez lékařské péče," píše.
Pomoci záchytným centrům by pro Evropu neměl být velký problém. Tyto aktivity stojí řádově desítky milionů eur. Trochu větší potíž bývá v zemi, jako je Libye, prověřit, zda se peníze skutečně dostaly k adresátům. "EU a Itálie tady hodně slíbily, ale bohužel jsme viděli jen prázdná slova a žádnou konkrétní akci," řekl zpravodaji organizace IRIN, zabývající se monitorováním humanitární pomoci, náměstek ministra pro imigraci Mohamed Abú Breda: "Je ale možné, že peníze k administrativě prostě nedošly," připouští vzápětí.
* Jaká jsou možná řešení situace v Libyi?
* Pomohlo by rozmístění zahraničních vojáků? Jaká je ochota evropských zemí poslat své vojenské síly?
* Hodlají se do řešení krize v Libyi vložit Spojené státy?
Odpovědi na tyto otázky a celý text článku najdete v nejnovějším čísle časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 13. června 2016.
