Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí sice ještě v těchto chvílích není úplně poražen, ale už jako by se stalo. Rebelové a část místních se radují na Zeleném náměstí v Tripolisu, ale to by nemělo zastřít fakt, že režim plukovníka, jenž přes všechny své zápory vybudoval z Libye v průměru nejblahobytnější stát v Africe, porazily OSN a hlavně NATO.
Vojensky jim přikulovalo několik arabských zemí, jejichž režimy nejsou o nic demokratičtější, než (byl) ten Kaddáfího. Jistě, libyjští povstalci udělali na zemi mnohé, vybojovali nejednu bitvu, ale bez tisíců amerických, francouzských či britských raket a bomb, bez informací západní špionáže, bez dodávek zbraní ze zahraničí, bez výcviku zahraničními experty, bez západních sankcí a mezinárodní izolace Kaddáfího by nejspíše dodnes jen bránili několik svých bašt na východě země. Pokud by je už loajalisté nepřeválcovali.
S (nevyhlášeným) cílem svrhnout Kaddáfího Severoatlantická aliance téměř systematicky překračovala mandát, který dostala k zásahu v Libyi od Rady bezpečnosti OSN (ochrana civilistů, bezletová zóna).
Zvláště patrné to bylo v závěrečné fázi konfliktu, kdy rebelové nečekaně rychle postoupili k branám Tripolisu. Významnou roli přitom sehrály bezpilotní letouny – sledováním i bombardováním. S odvoláním na zdroje v NATO to mimo jiné uvedl list New York Times.
Není přehnané hovořit o tom, že operace NATO v Libyi měla některé rysy neokoloniální války.
OSN a NATO tedy nesou velkou odpovědnost za to, co se bude v následujících týdnech, měsících a letech v Libyi dít. Pád Kaddáfího a jemu věrných totiž zdaleka neznamená, že v zemi na severu Afriky zavládne mír a demokracie. Naopak. Strach z druhého Iráku, kde je i osm let po svržení Saddáma Husajna katastrofální bezpečnostní situace, obavy z dalšího havarovaného státu, jsou zcela na místě.
Libyjská takzvaná Přechodná národní rada (NTC) je svým složením vším jiným než klubem prozápadně smýšlejících liberálů.
Zatím není jasné, jak na (předpokládané) převzetí moci NTC v Tripolisu světové společenství zareaguje. Už několik týdnů se sice hovoří o tom, že by OSN měla do Libye vyslat modré přilby, policisty a vojáky, aby se zabránilo poměrům, jež by připomínaly pokračování občanské války, byť jinými formami. Za příklad se dává třeba KFOR v Kosovu.
Ale v Paříži, Londýně, Washingtonu, Římě a v dalších hlavních městech zemí NATO, které přispěly svou troškou k bombardování Libye, se zatím viditelně nerýsuje ochota k nové libyjské misi, jíž by požehnala Rada bezpečnosti.
Ve Washingtonu se naopak napříč politickými tábory ozývá: "No american boots on the ground!" Tedy, že noha amerického vojáka by na libyjskou půdu neměla vkročit.
A ze všech stran se současně ozývá, že zajištění bezpečnosti v (bývalé) Kaddáfího říši je úkolem Spojených národů.
Poté co NATO naložilo se svým libyjským mandátem tak, jak byl svět svědkem v uplynulých šesti měsících, ale vládne zatím v Radě bezpečnosti OSN skepse ohledně rozhodnutí o dalším mandátu pro mezinárodní zásah v Libyi.
A nejde jen o země, které mají v Radě bezpečnosti právo veta, tedy Rusko a Čínu. Rozpaky vládnou podle diplomatů i u nestálých členů RB: Indie, Brazílie, Jižní Afriky či Nigérie.
Na straně druhé mají i zmínění skeptici, tedy Američané, Rusové nebo Číňané, v Libyi hospodářské, politické a vojenské zájmy.
Na pozadí těchto zájmů jsou nyní myslitelné dva scénáře. Zaprvé, mandát daný rezolucí číslo 1973 RB OSN skončí bez náhrady 27. září. A další vývoj v zemi bude jen v rukou samotných Libyjců. Zadruhé, členové Rady bezpečnosti OSN se dohodnou na novém, bezpečnostním mandátu pro Libyi.
To by ale nejspíše znamenalo misi, jíž by se neúčastnily jen evropské země NATO, případně USA, ale vedle nich také Rusové, Číňané a zástupci některých afrických států.
To by byla novinka – v historii OSN i NATO.
