Když roku 2011 vznikl po dvaceti letech bojů nezávislý Jižní Súdán, zněly fanfáry i daleko za jeho hranicemi. Brzy ale v zemi začaly znovu téct potoky krve, miliony lidí jsou na útěku a bez mohutné mezinárodní pomoci by tady bylo jen jedno velké africké peklo.
Kdo z násilníků a zabijáků umí číst ve tvářích, najde svou oběť poměrně snadno. Zvláště když si jdou po krku příslušníci dvou největších etnik v Jihosúdánské republice (RSS; Republic of South Sudan): Dinkové a Nuerové.
Prvních jsou ze zhruba 11,3 milionu obyvatel země asi čtyři miliony, těch druhých miliony dva. Většina z nich má na obličeji jemné, specifické tetování, podle kterého se na první pohled rozpoznají.
To velmi usnadňuje masakry, vyhánění, loupeže, únosy, zotročování nebo znásilňování žen a dívek. Posledně jmenované patří k preferovaným zbraním násilí založeného na etnické, kmenové či náboženské identitě.
Na vlastní kůži to vedle dalších míst zažili pracovníci humanitárních organizací a modré přilby mise UNIMISS v Boru, hlavním městě jihosúdánského státu Jonglei. V dubnu 2014 se tam ocitli v obklíčení a stali se víceméně bezmocnými svědky etnických masakrů, když místo ovládli bojovníci věrní bývalému viceprezidentovi Rieku Macharovi. Je to Nuer.
"Popravovali Dinky přímo za naší budovou," líčí Aneta Brzosteková, Polka, jež měla na starosti evakuaci humanitářů. Ta ale kvůli bojům a obklíčení nebyla dva týdny možná.
Ne seznamy evakuovaných se pokoušela dostat místní domorodé pomocníky, ale narážela na všech stranách. Shora byla snaha dostat z pekla hlavně bílé. Ochromenost OSN v Boru přirovnává k začátku genocidy ve Rwandě roku 1994 (povraždili tam až 800 tisíc lidí). "Dvanáct dní jsem nespala. V noci nad námi stále létaly světelné střely. V ulicích jsme napočítali stovky mrtvol."
Humanitáře, část lokálních pobili, zachránili až ruští a ukrajinští piloti vrtulníků, jen ti se tam pod palbou odvážili přiletět. "Jsou to pro mě absolutní hrdinové," říká Aneta, která se poté stala šéfkou mise Člověka v tísni (ČvT) v Jubě.
Hej, bílý muži, stop! "Jak se vede, černý muži, udělal jsem něco špatně?" Vojenského policistu bělochova reakce provázená úsměvem zjevně těší, neboť cítí, že cizinec přistupuje na obvyklou úplatkovou hru. Stovku kilometrů severně od ugandsko-jihosúdánské hranice na trase do Juby (Džuba), hlavního města Jižního Súdánu, ozbrojenci právě zastavili dvě auta, u cesty našli miny a likvidují je. Vede tudy jediná asfaltka v zemi.
Policista chce od bělocha razítko vstupu v pasu, ale on ho nemá. Ve válčící zemi celkem závažnou věc rychle vyřeší hrstka místních liber, asi 150 korun. Obě strany jsou spokojené.
V bílo-černých vztazích v černé Africe jde až příliš často jen o peníze.
* Čtyři roky po svém vzniku je Jižní Súdán opět v bodě nula. Jak se to stalo?
* Má vůbec smysl, aby svět vydával miliardy dolarů na pomoc trpícím Jihosúdáncům?
* Kdo nejvíce profituje z chaosu a krveprolití v Jižním Súdánu?
* Kdo vítězí v tahanicích o ropu v této zemi, Číňané, nebo Američané?
To vše se dočtete v novém vydání časopisu TÝDEN, které je v prodeji od pondělí 30. března 2015.
