"Hele, proč je to vzhůru nohama?" zní obvyklá otázka těch, kteří poprvé spatří mapu světa s jihoseverní orientací. Síla zvyku brání mnoha lidem pochopit, že takové zobrazení je stejně "pravdivé" jako běžně používané severojižní. Stejně by se možná divili při pohledu na takzvanou projekci Hobo-Dyer. Afrika by jim na ní možná připadala příliš velká. Jenže ona velká je.
Mapových zobrazení je samozřejmě řada a každé má nějaké výhody a nevýhody. Křesťané ve středověku například používali mapy, na nichž byl nahoře východ. Muslimové naopak měli nahoře sever. Číňané si mapy také dělali po svém. Západní svět se v průběhu času přiklonil k severojižní orientaci s rozličným zkreslením různých oblastí světa. Většinou to ale "odnesla" Afrika. A tak je tomu dodnes.
Tématem se ve svém článku na webu Think Africa Press zabýval James Wan, novinář zaměřující se na čínsko-africké vztahy, lidská práva a sociální teorie. Nejde samozřejmě o žádný nový problém, ale neuškodí jej připomenout.
Mapa Afriky se v minulosti zpřesňovala s pokračující kolonizací. Díky výpravám Davida Livingstona nebo Henryho Mortona Stanleyho se v průběhu 19. století dařilo prázdná místa s malůvkami lvů a slonů zaplňovat konkrétními údaji. Rozsáhlé oblasti kontinentu byly přesto dále terra incognita.
Ani na berlínské konferenci, která se konala v letech 1884 až 1885 a na níž si evropské mocnosti rozdělily svůj vliv v Africe, západní vládci mnohdy netušili, co si vlastně uzurpují. Kontinent byl jen objektem jejich zájmu.
Díky satelitům a nejrůznějším moderním technologiím by se chtělo říci, že dnes už víme, jak Afrika skutečně vypadá. Úplně pravda to ale není, zase tolik se toho nezměnilo.
Žádná mapa nemůže být naprosto objektivní. Každý kartograf musí uvážit, co je jak důležité. Jak píše Wan, některá rozhodnutí jsou čistě technického rázu, jiná se přizpůsobují historickým konvencím a další jsou ovlivněna ideologií. Tyto volby, které jsou konečnému uživateli neznámé, přitom výrazně ovlivňují to, jak vidí svět.
Zřejmě nejrozšířenějším mapovým zobrazením světa je to Mercatorovo z roku 1569. Výtvor vlámského kartografa byl velice vhodný pro námořní navigaci kvůli tomu, že zachovává rozestupy poledníků.
Důsledkem je nicméně extrémní zkreslení polárních oblastí. Grónsko, které má rozlohu 2,2 milionu kilometrů čtverečních, tak vypadá zhruba stejně velké jako Afrika s 30,3 miliony kilometrů čtverečních. Navzdory tomu Mercatorovo válcové zobrazení používá nejznámější mapový server Google Maps. Alespoň že Google ponechává rovník uprostřed - na mnoha mapách totiž velká části jižní polokoule jednoduše zmizí. Během studené války to USA ani SSSR určitě nevadilo, prostě byly "větší".
Google tvrdí, že se vydal na "nekončící pátrání po dokonalé mapě". Kartograf Jerry Brotton, autor knihy A History of the World in Twelve Maps (Historie světa ve dvanácti mapách), ovšem před takovými výroky varuje.
"Tvůrci map se vždy oháněli objektivitou. Kartografové si vždy představují, že mapy tvoří z nějaké vševědoucí "božské" pozice. Pokud jde ale o Google Maps, skutečnost je, že mapy jsou vytvářeny na západním pobřeží Ameriky," říká.
Úmysly Googlu sice mohou být zčásti bohulibé, ale pořád tu jde především o zisk. Některá méně "atraktivní" místa v africkém vnitrozemí zůstávají v podstatě prázdná, nejsou prioritou. Obecně jak pak svět zobrazován tak, jak ho vidí materiální Západ.
Představme si, že by se mapy tvořily na základě poznatků namibijského zemědělce nebo rybáře ze Senegalu. Pak by třeba informovaly o druzích půdy v oblasti místo existence kaváren Starbucks nebo o studnách místo sítě obchodů Walmart, uzavírá Wan.
