Konflikt na východě Konga vstoupil do dalšího dějství. V úterý tam začaly pronikat jednotky ze sousední Rwandy, podle dostupných údajů přes tři tisíce mužů. Mají připravit podmínky k útoku proti původem rwandským rebelům z kmene Hutu. Ti uprchli spolu s dalším asi milionem lidí do Konga v roce 1994, protože se báli pomsty za organizováni tamní genocidy a účasti na ní.
Roku 1994 bylo ve Rwandě zmasakrováno až 800 tisíc Tutsijů a umírněných Hutuů.
Boje rwandských hutuských milic Demokratických sil pro osvobození Rwandy (FDLR) s konžskými Tutsiji už oblast sužují několik let a výrazně ohrožují bezpečnost civilního obyvatelstva. Zástupci rwandské vlády podotýkají, že operace proti rebelům by měla trvat 15 dní.
Pozorovatelé se ovšem obávají, že nový konflikt ve východním Kongu jen zvýší napětí a zhorší humanitární situaci v oblasti. Místní obyvatelé příchod rwandské armády příliš nevítají. Nyní navíc na mnoho míst, kde působí nově příchozí jednotky, nemají přístup humanitární týmy a činnost zde nemůže monitorovat ani mírová mise OSN.
Rwandská a konžská vláda se na společných operacích proti hutuským rebelům na území Konga domluvily loni 5. prosince. Mnoho členů konžské vlády nyní ale namítá, že o příchodu rwandské armády nebyli včas informováni prezidentem Josephem Kabilou.
Jádro konfliktu s tutsijskými povstalci pozorovatelé vidí ve velké míře nerostného bohatství v oblasti, na kterém chce každá ze znepřátelených stran získat co největší podíl.
Musel jsem zaplatit, aby mou ženu jen zastřelili, a ne rozsekali mačetou... |
Vzpomínky na rwandskou genocidu přetrvávají v myslích mnohých |
Baltazar je třicetiletý Belgičan, který pracuje v DR Kongu pro OSN. Sám o osobě říká, že je napůl Afričan. Na černém kontinentu se totiž narodil a vyrůstal jako dítě. Ve Rwandě. Jeho otec tam měl dobře placenou práci, a tak tam vzal svou belgickou manželku a děti. Baltazar chodil do rwandských škol, měl rwandské kamarády, rwandské služebnictvo. Jeho rodina vlastnila obrovský dům v hlavním městě Kigali. Idylka. Až do roku 1994, kdy v této maličké zemi vypukla strašlivá genocida. "Otec nás poslal s matkou zpět do Belgie, sám zůstal až do posledních dnů. Nakonec ho složitě museli evakuovat s pomocí OSN. I Kigali už je jiné město, všechno je jiné. Baltazarův otec se do domu vrátil nedlouho po skončení genocidy. "Našel vyrabovaný barák, náš dům se totiž stal základnou vraždících komand. V domě nezbylo nic, otec tam našel velké množství strojů na výrobu zmrzliny. Dodnes nechápeme proč, my nikdy neměli ani jednu. Asi proto, že je někdo ukradl a pak nevěděl co s nimi."
|
Daleko horší vzpomínky na tehdejší krveprolití má Konžan Bernard Kalume. "Žil jsme ve Rwandě, protože jsem si vzal ženu Tutsijku, měli jsme spolu dvě děti," To, co se stalo, nikdo nečekal, ani Bernard. "Byl jsem si jistý, že když je má žena provdaná za Konžana, nic jí nehrozí. Jenže k nám domů vpadli Hutové a jediné privilegium, které jí poskytli, bylo, že mohla být zastřelena namísto rozsekání mačetou. Ale ještě za to chtěli zaplatit. "Ať si Rwanďané vezmou všechny diamaty, zlato i coltan. Ale ať nás nechají žít," říká Bernard o Rwanďanech v Kongu. Pro svět Rwanda už navždy zůstane symbolem hrůzného masakru až 800 tisíc nevinných lidí a symbolem neschopnosti OSN a mezinárodního společenství genocidu civilistů zastavit. Pro Konžany je Rwanda symbolem obrovského utrpení. Už deset let musí žít v neustálém strachu, kdy zase jejich vesnice přepadnou Rwanďané - ať už Tutsijové či Hutové. "Ani jedni nejsou lepší," říká Olivier.
Kutilová Markéta, Rwanda |
Foto: AP a Reuters