Převrat v Hondurasu staví vládu Baracka Obamy před zkoušku. Latinskoamerické metropole přivítaly, že americký prezident puč rozhodně a rychle odsoudil. Společně s Washingtonem se také v Organizaci amerických států (OAS) vyslovily pro vyloučení Hondurasu a žádaly opětné uvedení ústavního prezidenta Manuela Zelayi do funkce, píše francouzský deník Le Monde.
Obama vyzval k "respektování demokratických norem, aby bylo možné vyhnout se návratu do temné minulosti", a rozešel se tak s dlouhou tradicí spoluviny USA na pučích v Latinské Americe. Jeho postoj byl v protikladu k sotva skrývané podpoře Bushovy vlády nezdařenému pokusu o svržení venezuelského prezidenta Huga Cháveze v roce 2002.
ČTĚTE TAKÉ: Honduraský prezident zemi vedl jako svou haciendu
Honduras: krize nekončí, vyjednavači se nedohodli
Po „pyžamovém převratu" Honduras odmítá návrat Zelayi
Nová demokratická vláda nechala nejprve hrát OAS. Přes úsilí jejího generálního tajemníka však tato organizace narazila na neústupnost faktického prezidenta Roberta Michelettiho.
Vzhledem k nemohoucnosti OAS se oči všech, včetně Cháveze, obrátily k Washingtonu, který by měl vyvinout na pučisty tlak. Ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která budila dojem, že se ne zcela ztotožňuje s pohledem svého prezidenta na honduraskou krizi, požádala kostarického prezidenta Oscara Ariase o zprostředkování.
Chávez označil vyjednávání za léčku a vyzval Obamu, aby "se postavil jestřábům impéria, nechce-li skončit hůř než Bush". Zelaya, který vyzval obyvatelstvo k povstání, si nedělá iluze o Ariasově zprostředkování, které selhalo.
Hned po puči se Obama stal terčem prudké kampaně americké pravice, která ho obvinila ze spojení s "marxisty a nepřáteli Spojených států". "Údajný vojenský puč v Hondurasu byla úspěšná akce honduraských vlastenců s cílem zachovat ústavní systém ohrožený mezinárodní aliancí komunistů a socialistů, kterou podporuje Írán," shrnul názor neokonzervativců Cliff Kincaid.
Micheletti, jemuž radí dva američtí experti pro styk s veřejností, kteří jsou, což je paradox, blízcí manželům Clintonovým, neustále prohlašuje, že vojáci jednali s podporu nejvyššího soudu a Kongresu, aby zabránili Zelayovi změnit ústavu s cílem dát se zvolit znovu a hlavně aby skoncovali s Chávezovým "vměšováním".
Zelaya ale zaručil, že o nový mandát nebude v listopadových volbách usilovat. Použití síly je ještě překvapivější, vezme-li se v úvahu, že jeho mandát končil za necelých sedm měsíců. Místo aby zahájili proceduru jeho sesazení u soudů, rozhodli se pučisté vyhnat ho do zahraničí.
Pravice i levice soudí, že honduraská krize překračuje hranice této malé středoamerické země. Podle konzervativců jde v Hondurasu o to, zastavit "autoritářský populismus" caudilla Cháveze, který rozšiřuje svůj vliv v Latinské Americe a v karibské oblasti.
Jeden z Chávezových spojenců, bolivijský prezident Evo Morales, označil puč v Tegucigalpě za "varování imperialismu pro ALBA" (Bolívarovská alternativa pro Ameriku), kterou vytvořil Caracas s cílem čelit neoliberálnímu modelu Spojených států.
Podle radikální levice se Honduras stal dějištěm střetu mezi místní oligarchií, která s podporou armády, církevní hierarchie a svých sdělovacích prostředků zemi vždy kontrolovala, a většinou obyvatelstva, která žije v bídě. Honduras je v postoji k puči rozdělen: 46 procent obyvatel ho neschvaluje, 41 procent ho podporuje.
Zelayovi blízcí tvrdí, že prezident se s Chávezem sblížil z pragmatismu. Do Chávezova náručí ho vrhl neúspěch "války proti drogám" zahájené Spojenými státy, exploze násilí ve Střední Americe a v karibské oblasti, negativní dopad dohody o volném obchodu mezi regionem a USA na rozsáhlé vrstvy obyvatelstva a pomalý přísun mezinárodní pomoci.
Sliby venezuelského prezidenta byly splněny do té míry, že se z něho stal hlavní poskytovatel fondů pro několik zemí oblasti. I ti, kdo ho kritizují, jako třeba Oscar Arias, se hrnou do Caracasu s žádostmi o ropu.
Foto: Reuters a ČTK/AP
