Drogová válka v Mexiku řádí dál, gangsteři se uchylují ke stále zákeřnějším metodám. Narůstá počet případů, kdy vystříleli rehabilitační kliniky pro léčící se narkomany: buď šlo o pomstu či o odstranění možných svědků.
Minulé úterý takto pět aut zastavilo u centra pro alkoholickou a drogovou rehabilitaci ve městě Torreón na severu země. Těžce ozbrojení muži metodicky, místnost po místnosti kliniku prošli a postříleli třináct pacientů i zaměstnanců. Za okamžik byli zase pryč, referoval o útoku deník El Universal. Dva pacienti si zachránili život, protože se stihli schovat pod postelí.
Nejkrvavější takový útok na zdravotnické zařízení se odehrál před rokem, střelec ve městě Chihuahua zabil 19 lidí. V Torreónu nejsou útoky na bezbranné nijak vzácné, za rok a půl už zejména v barech mafiáni pozabíjeli přes padesát lidí. Většinou úřady viní kartel Sinaloa z nedalekého Gómez Palacia, který bojuje s torreónskými Zetas o nadvládu nad regionem.
Gangy obvykle útočí na soukromá rehabilitační centra, státní kliniky jsou obvykle dobře střežené. Do těch soukromých se uchyluje většina narkomanů s kriminálním škraloupem, kteří se snaží z kolotoče drog a násilí uniknout. V Mexiku je však zvlášť obtížné s takovým životem skoncovat, shrnuje Geoffrey Ramsey z analytické organizace InSight.
Po předloňském útoku na takovou kliniku v Ciudadu Juárez ministr státu Chihuahua pro veřejnou bezpečnost prohlásil, že se odvykací centra stávají naopak ohnisky drogové kriminality: "Kartely je využívají k rekrutování mladých lidí od 17 do 23 let.“ Mafiáni se většinou napravených odpadlíků bojí – mohli by vypovídat na policii či se osobně mstít. A jelikož jsou snadno nahraditelní, jejich život nemá pro kruté mafiánské bossy velkou cenu, takže raději minimalizují riziko a nechají mladé popravit. Ti jsou si takových postupů dobře vědomi a nakonec se snadno nechají přesvědčit, aby se do gangu vrátili.
Kozel zahradníkem?
Paradoxně dokonce některá odvykací centra vlastní přímo zločinecké organizace. La Familia ve státě Michoacán se chová podobně jako mafie v jižní Itálii – zvlášť na venkově často supluje státní moc. Nabízí práci (hlavně v produkci a pašování drog), trestá prohřešky, vynucuje zákaz vycházení i "zákonné“ chování, to vše zaobaleno do přísné kvazikatolické morálky. Součástí této společenské kontroly jsou právě rehabilitační kliniky jako zástěrky pro náborová a tréninková střediska.
Jeden z vyšších gangsterů, lapený v roce 2009, prý na klinikách takhle trénoval na devět tisíc rekrutů La Familie. Podstoupili tvrdý odvykací režim, a když se vzpouzeli, byli popraveni. Vyléčeni touto cestou, mohou být pro gangy cenní – prokážou tím jistou disciplínu a navíc nemají pokušení si z drog brát pro sebe.
Podle ministra zdravotnictví Josého Angela Cordovy je soukromých rehabilitačních klinik v Mexiku na 1500 a prakticky všechny čelí stejné hrozbě útoků. "Problémem jsou pomsty mezi skupinami, velmi těžko se to kontroluje.“
I proto, že soukromé kliniky nepodléhají stejným pravidlům jako státní, těžko se sleduje, koho vůbec přijímají. Státní ústavy jsou součástí trestního systému, narkomani si tam mohou odpykávat trest místo věznic. I proto disponují lepším bezpečnostním vybavením i patřičným personálem. Takového prostředí se ale většina malých kriminálníků a narkomanů bojí, pokud se zrovna nesnaží krýt před policií, a tak volí raději soukromé kliniky, které je však neochrání před vnějším světem, jemuž se snaží uniknout. Často pro ně není úniku.
