Označuje se za nejšťastnějšího člověka, jakého kdy věda mohla analyzovat: podle klidného úsměvu Francouze Matthieua Ricarda, molekulárního genetika, jenž se stal tibetským mnichem, jsme v pokušení tomu věřit. Tento dalajlamův důvěrník, který opustil vše, aby mohl žít v himálajské samotě, s radostí vysvětluje, proč může meditace změnit fungování mozku a vyvolávat pocity štěstí stejně, jako se zvedají činky, aby zesílily svaly, píše agentuira AFP.
"Je to úžasná sféra výzkumu, neboť to ukazuje, že meditace není jen pouhý stav blaženosti pod mangovníkem, ale že to zcela mění mozek, a tedy i naše bytí," vysvětluje Matthieu Ricard a granátově zbarvený šat mu vlaje ve větru.
Tento světoběžník, syn filozofa Jeana-Françoise Revela, tvrdí, že šťasten může být kdokoli, je to jen otázka cviku.
Před čtyřmi lety umístil neurolog Richard Davidson na Wisconsinské univerzitě v rámci praktického výzkumu stovek pokročilých adeptů meditace na hlavu Matthieua Ricarda 256 receptorů. Scannery ukázaly, že v době meditace vyrábí mnichův mozek takové gamma vlny, které jsou spojeny s vědomím, pozorností, učením a pamětí, jaké dosud nebyly v žádné neurologické literatuře popsány, uvedl Davidson.
Lékařský výzkum také prokázal vyšší aktivitu levé prefrontální mozkové kůry ve srovnání s jejím pravým protějškem, což mu podle vědců dává více než běžnou schopnost dosahovat štěstí a omezovat šíření negativních vlivů. Výzkumy tohoto jevu, známého jako neuronová plastičnost, jsou v počátcích a Matthieu Ricard byl jedním z prvních, kdo se těchto vědeckých pokusů zúčastnili. Od roku 2000 je členem Mind and Life Institute, který usnadňuje setkání mezi vědou a buddhismem.
"Již 12 let studujeme krátkodobé i dlouhodobé účinky meditace na mozek, na pozornost, soucit a emotivní rovnováhu," vysvětluje šestašedesátiletý mnich u příležitosti náboženského svátku v Upper Dolpa, odlehlé oblasti Nepálu.
"Dospěli jsme k pozoruhodným výsledkům s osobami praktikujícími meditaci již dlouho, ale také s lidmi, kteří meditovali tři týdny 20 minut denně, což je pochopitelně mnohem bližší našim zvykům v moderním světě," říká.
Ricard, dnes jeden z nejuznávanějších univerzitních profesorů v oboru náboženství na Západě, nekráčel vždy po cestě buddhistického osvícení. Vyrostl mezi kreativními osobnostmi a myšlenkami pařížských intelektuálních kruhů, pod vlivem svobodomyslného otce a matky malířky Yahne Le Toumelin, která se specializovala na abstraktní akvarel. "Večeřívali jsme s nositeli Nobelových cen. Bylo to fantastické. Někteří byli ohromní, jiní ovšem příliš složití," uvádí.
Když však v roce 1972 obdržel doktorát z buněčné genetiky na Pasteurově ústavu, vypravil se o prázdninách na severovýchod Indie do Dárdžilingu. Posléze se vzdal soukromého života a kariéry a usadil se v Indii, aby studoval buddhismus. O šestadvacet let později se proslavil knihou rozhovorů s otcem Mnich a filozof.
"Byl konec klidu, protože z knihy se stal bestseller. Najednou jsem byl znovu vržen do západního světa. Pak jsem napsal další dialogy s vědci a pustil jsem se i do vědeckého výzkumu a do vědy o meditaci," uvádí Ricard.
Ricard je přední osobností kláštera Žečhen v Káthmándú, kde žije. Svůj čas dělí mezi meditaci, vědecký výzkum a cesty s dalajlamou, jehož od roku 1989 doprovází do frankofonních zemí jako poradce a tlumočník. Buddhismus se podle něho snaží odhalit mechanismus štěstí a utrpení. "Je to věda ducha," říká.
