O političkách se říká, že dokážou lépe než muži nekonfliktně řešit spory. Také jsou prý tolerantnější a ochotnější naslouchat. Ve většině zemí světa sice zatím neměly ženy mnoho příležitostí své přednosti ukázat, ale jejich počet ve vrcholných politických funkcích v posledních letech stoupá. Jak se jejich styl projevuje? Tématu se věnovala studie amerických vědců.
Ženy to v politice nemají jednoduché. První prezidentku měli v jihosibiřské Tuvinské aratské republice. Státní útvar existující mezi lety 1921 až 1944 však uznávaly jen Sovětský svaz (republika byla později jeho součástí) a Mongolsko. Po druhé světové válce se sice proslavilo několik prezidentek či premiérek, jakými byly Golda Meirová, Indira Gándhíová, Isabela Perónová nebo Margaret Thatcherová, ale tehdy šlo ještě spíše o rarity.
Většímu zastoupení se ženy ve světě těší až od devadesátých let. V současnosti řídí hned několik důležitých světových ekonomik. V Brazílii mají Dilmu Rousseffovou, v Jižní Koreji Pak Kun-hje, v Německu započala v prosinci svůj třetí mandát Angela Merkelová.
Profesorka Susan Perkinsová z Northwestern University a její kolegyně Katherine Phillipsová spolu s Nicholasem Pearcem z Kolumbijské univerzity se snažili objasnit, jak přítomnost ženy ve vrcholné politické funkci souvisí s mírou prosperity v příslušné zemi, přičemž vzali v potaz i její etnické složení. Své poznatky prezentovali v aktuálním čísle časopisu Journal of International Affairs.
Ve studii nazvané Ethnic Diversity, Gender, and National Leaders shromáždili data o úřadování 1338 politiků a političek ve 188 státech za dobu posledních 50 let. Jako ukazatel ekonomické výkonnosti pak použili HDP, jakkoli jeho hodnota přesně nevyjadřuje kvalitu života a bohatství občanů.
Z jejich poznatků vyplývá, že jen pět procent premiérů, prezidentů a panovníků v dané době byly ženy. Jejich počet se nicméně za půlstoletí zčtyřnásobil. Většina vedoucích političek připadá na rozvojové země, kterých je však na světě také většina. Dodejme jen, že panovnice do dalších výpočtů nebyly zahrnovány z důvodu zpravidla symbolického postavení.
Podle závěrů studie nelze obecně říci, že pokud je v čele státu (či jeho vlády) žena, HDP je vyšší. Údaje se však dramaticky změní v případě etnicky rozdělených zemí.
Autoři využili práci italského politického ekonoma Alberta Alesiny Fractionalization vydanou v roce 2003 v časopise Journal of Economic Growth. Alesina vytvořil stupnici etnické rozmanitosti zemí od 0 do 1, kde 1 odpovídá největší různorodosti. K této úrovni má nejblíže Uganda a Libérie, která si zvolila ženu za prezidentku jako první africká země (od roku 2006 je jí Ellen Johnsonová-Sirleafová). Na opačné straně jsou kromě malých ostrovních států Palestinská autonomie a Jemen. Světový průměr je 0.43.
Obecně platí, že etnicky rozdělené státy vykazují menší růst HDP než ty homogenní. To ale podle autorů není případ zemí, kterým vládne žena. U etnicky nejrozdělenějších států, v jejichž čele je politička, je rozdíl v růstu HDP až šest procent.
Jaké jsou příčiny tohoto jevu? Podle Phillipsové neuspěje námitka, že ženy mohou být do úřadu voleny jen v etnicky rozdělených zemích nebo až v době, kdy HDP roste. Neobstojí podle ní ani tvrzení, že ženy mohou být voleny v době, kdy je na tom jejich země opravdu špatně a svezou se tak s úspěšným restartem ekonomiky.
"Myslím, že součást toho, co se děje v nestabilních zemích, kde se do vedoucí pozice dostane žena, je vyslání signálu, že nastává změna. Může to být chováním lidí okolo ní. Symbolizuje spolupráci, symbolizuje změnu," uvedla Phillipsová pro Washington Post.
Znovu se tedy objevuje tvrzení z úvodu článku - ženy dokážou zemi sjednotit lépe než muži. Pobyt Margaret Thatcherové v Downing Street 10 by tak měl být asi vnímán jako výjimka potvrzující pravidlo.
A jak jsou na tom Spojené státy, kde studie vznikla? Ve zmiňovaném žebříčku jsou zhruba v polovině. Na ženskou prezidentku nicméně země, která se pyšní demokratickou tradicí, dosud čeká. Hillary Clintonová by mohla mít v roce 2016 šanci tento stav změnit.
