Foreign Affairs
Západ to na Ukrajině zpackal a nese hlavní vinu na tamní krizi

Vinu za ukrajinskou krizi nese podle obecného povědomí na Západě takřka výhradně ruská agrese. Ruský prezident Vladimir Putin prý anektoval Krym kvůli staré touze obnovit sovětské impérium a nakonec pohltí i zbytek Ukrajiny a také další země ve východní Evropě. Podle tohoto názoru únorové svržení ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče jen poskytlo Putinovi záminku, aby nařídil ruským jednotkám obsazení části Ukrajiny.

Ale takové úvahy jsou špatné, neboť Spojené státy a jejich evropští spojenci nesou za krizi podstatnou část odpovědnosti, napsal americký profesor politologie John Mearsheimer v článku, který otisklo nejnovější vydání analytického magazínu Foreign Affairs.

Kořenem nynějších potíží je rozšíření NATO, tedy základní prvek širší strategie na vymanění Ukrajiny z ruské sféry vlivu a její integraci do struktur Západu. Kritickými prvky jsou současně rozšiřování EU na východ a západní podpora prodemokratického hnutí na Ukrajině, které začalo takzvanou oranžovou revolucí v roce 2004.

Od poloviny 90. let ruští představitelé rozhodně odmítali rozšiřování NATO a v posledních letech dali jasně najevo, že nebudou nečinně postávat, zatímco jejich strategicky významný soused přejde do západního tábora.

Poslední kapkou pro Putina bylo nelegální svržení demokraticky zvoleného proruského prezidenta Ukrajiny Janukovyče, což šéf Kremlu správně nazval "převratem".

Odpověděl tím, že zabral Krym, poloostrov, který by, jak se obával, mohl hostit námořní základnu NATO, a začal s destabilizací Ukrajiny, aby ji odradil od snahy připojit se k Západu.

Putinův výpad se tak nejeví jako žádné překvapení. Vždyť Západ se stěhuje na ruský zadní dvorek a ohrožuje ruské strategické zájmy. Elity ve Spojených státech a Evropě jsou událostmi oslepeny kvůli chybnému pohledu na mezinárodní politiku.

Domnívají se, že logika realistického přístupu má v 21. století jen malý význam a že Evropa může být zcela a svobodně uspořádána na základech liberálních principů, jako jsou právní stát, hospodářská provázanost a demokracie.

Ale tento majestátní plán na Ukrajině nevyšel. Tamní krize ukazuje, že reálná politika, tedy politika založená na síle a praktických faktorech a ne na ideologických a etických normách, je stále důležitá. Američtí a unijní lídři zpackali pokus převést Ukrajinu u ruských hranic do západního tábora. Nyní, když jsou následky zjevné, by bylo ještě větší chybou v této nelegitimní politice pokračovat.

S koncem studené války sovětští předáci chtěli, aby američtí vojáci zůstali v Evropě a NATO dále nerostlo, což by podle nich udrželo sjednocené Německo pod kontrolou. Administrativa amerického prezidenta Billa Clintona si ale myslela opak a volala po rozšíření NATO. První kolo rozšíření v roce 1999 zahrnovalo Českou republiku, Maďarsko a Polsko, druhé v roce 2004 Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litvu, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko. Moskva s tím od počátku nesouhlasila.

Pak se NATO začalo rozhlížet dál na východ. Na summitu v Bukurešti v dubnu 2008 jednala aliance o přičlenění Gruzie a Ukrajiny. Prezident George Bush tento krok podporoval, proti byly Francie a Německo, neboť se obávaly přílišného znepřátelení Ruska. Nakonec NATO dosáhlo kompromisu - přijímací proces nezahájilo, jejich aspirace na členství však podpořilo konstatováním, že se jednou "tyto země stanou členy".

Moskva ovšem závěr summitu za kompromis nepovažovala a možné ukrajinské a gruzínské členství v NATO označila za "obrovskou strategickou chybu, která bude mít nejzávažnější následky pro panevropskou bezpečnost". Putin zdůraznil, že přijetí obou států do NATO by znamenalo pro Rusko "přímou hrozbu".

Ruská invaze do Gruzie v srpnu 2008 měla všechny zbývající pochybnosti o Putinově odhodlání zabránit Gruzii a Ukrajině v aliančním členství rozptýlit. Putin se rozhodl udržet Gruzii slabou, rozdělenou a mimo NATO.

I přes jasné varování NATO nikdy veřejně neopustilo svůj plán přijmout Gruzii i Ukrajinu. Mezitím růst NATO pokračoval, v roce 2009 přistoupily Albánie a Chorvatsko. Na východ zamířila i EU, která v květnu 2008 představila svůj program Východní partnerství. Moskva bez žádného překvapení vyhodnotila tuto iniciativu jako nepřátelskou vůči svým zájmům.

Letos v únoru, ještě před svržením Janukovyče, obvinil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov EU z toho, že se ve východní Evropě snaží vytvořit "sféru vlivu". Ruští představitelé navíc považují růst EU za zástěrku rozšiřování NATO.

Trojbalíček Západu, tedy rozšíření NATO, rozšíření EU a propagace demokracie, jen přilil olej do ohně, který čekal na vzplanutí.

Ukrajinská vláda se s opozicí 21. února dohodla na tom, že Janukovyč zůstane u moci do nových voleb. Ujednání se ale okamžitě zhroutilo a Janukovyč uprchl do Ruska. Vznikla nová vláda, která byla prozápadní a protiruská a která měla čtyři členy, jež bylo možné oprávněně označit jako neofašisty. Ačkoli celý rozsah amerického podílu ještě nevyšel najevo, je jasné, že Washington převrat podpořil.

Na uniklé telefonní nahrávce náměstkyně amerického ministra zahraničí pro evropské záležitosti Victoria Nulandová změnu režimu obhajovala a chtěla, aby se premiérem stal Arsenij Jaceňuk, což se stalo. Není divu, že si Rusové myslí, že Západ měl v Janukovyčově svržení prsty.

Pro Putina tak nastal čas vykročit proti Ukrajině a Západu. Nařídil armádě obsadit Krym a brzy poté ho připojil k Rusku. Úkol proběhl hladce, protože na své námořní základně v krymském Sevastopolu již Rusko mělo tisíce vojáků. A také díky tomu, že na poloostrově tvoří etničtí Rusové asi 60 procent populace. A většina z nich chtěla z Ukrajiny pryč.

Poté Putin zahájil masivní nátlak na novou vládu v Kyjevě, aby ji odradil od spojení se Západem proti Moskvě. Dal jasně najevo, že Ukrajinu jako fungující stát rozvrátí, než aby jí povolil stát se západní baštou u ruského prahu. Proto poskytl poradce, zbraně a diplomatickou podporu proruským separatistům na východě Ukrajiny, kteří strhávají zemi do občanské války.

U hranic soustředil velkou armádu, pohrozil invazí, pokud Kyjev proti separatistům zasáhne, prudce zvýšil cenu za ruský plyn a vyžadoval splatit dluh za staré dodávky této komodity.

Putinovy kroky by měly být srozumitelné. Ukrajina slouží pro Rusko jako nárazníkový stát nesmírného strategického významu. Žádný ruský vůdce by nesouhlasil s tím, aby donedávna nepřátelský vojenský pakt vstoupil na Ukrajinu. Stejně tak by žádný nečinně nestál, zatímco by Západ pomáhal k moci nové vládě, která by zemi ukotvila k Západu.

Washingtonu se nemusí postoj Moskvy líbit, ale měl by pochopit logiku, která za ním stojí. Tohle je základ geopolitické abecedy, velké mocnosti jsou vždy citlivé vůči možným hrozbám v blízkosti domovského území. Představme si americké pobouření, kdyby Čína vytvořila mocnou vojenskou alianci a pokusila by se pro ni získat Kanadu a Mexiko.

Spojené státy a jejich evropští spojenci by měli upustit od plánu integrovat Ukrajinu do západního tábora a místo toho by se měli zaměřit na to, vytvořit z ní neutrální nárazníkovou zemi.

Západ by se měl oficiálně zříci rozšíření NATO o Ukrajinu a Gruzii a měl by navrhnout záchranný hospodářský plán, který budou financovat EU, Mezinárodní měnová fond, Rusko a USA. To je návrh, který by Moskva mohla uvítat, neboť má zájem na prosperující a stabilní Ukrajině. A Západ by rovněž měl zmírnit své snahy o sociální inženýrství na Ukrajině.

Spojené státy a spojenecká Evropa se nyní musejí v ukrajinské otázce rozhodnout. Buď budou pokračovat v dosavadní politice, která ještě více vyhrotí nevraživost Ruska a zdevastuje Ukrajinu, takže prohraje každý. Nebo přístup změní a začnou pracovat na prosperující a neutrální Ukrajině, která neohrozí Rusko a která umožní Západu urovnat vztahy s Moskvou. S takovýmto přístupem zvítězí všechny strany.