Po mnoha ranách, mučení a pokusu o vraždu se pětatřicetiletá Zahra zkusila upálit, aby unikla z manželství. Potom se dozvěděla o bezpečnější alternativě - rozvodu.
Zahra je jednou z žen, které v západoafghánské provincii Herát s pomocí nevládních organizací překonávají společenská tabu.
Počet rozvodů v oblasti stále stoupá. Podle některých expertů se za poslední dobu dokonce zdvojnásobil.
„Se svým manželem jsem nestrávila jediný šťastný den... jako by to snad vůbec nebyl člověk. Bil mě každý den," říká Zahra a ukazuje jizvy po zásazích elektrickým proudem, které jí způsobil manžel.
ČTĚTE TAKÉ: Trest smrti za nic čili Trvalá svoboda v Afghánistánu
Karzáí přezkoumá legalizaci znásilňování manželek
Afghánistán: policistky boří tradiční společenské hranice
Bojí se udat plné jméno. Kromě manžela ji ohrožuje i jeho rodina. „Chtějí mě zabít. Jednou mi dali jed na krysy. Nemůžu vyjít ven, protože kvůli rozvodu mě hledají mí čtyři bratři, jdou po mně, aby mě zabili," říká žena. Rozvod je na konzervativním venkově ostudou celé rodiny. Její otec Zahru vydědil a manžel dostal do péče všech devět dětí, včetně dvou dcer.
Původně se o dcery směla starat, pod podmínkou, že se znovu nevdá.
Majetková situaci ji však přiměla k dalšímu sňatku, možností vlastní obživy má totiž afghánská žena málo. Manžel jí dcery odebral, jakmile se o tom dozvěděl.
Surája Pakzadová vede ženský dům v Herátu a pomáhá týraným ženám k rozvodu. Počet rozvodů v provincii Herát se podle ní zdvojnásobil, zatímco počet případů sebepoškozování mírně klesl. „V roce 2006 se upálilo 98 žen, v roce 2008 jich bylo 73, takže tu máme mírný pokles," říká aktivistka.
Zákon nikdo nezná
Podle islámského zvykového práva se může muž rozvést bez souhlasu manželky. Žena ale k rozvodu potřebuje manželovo svolení a musí před soud přivést svědky, kteří potvrdí, že je k rozpuštění svazku důvod.
V Afghánistánu sice od roku 2001 znovu platí zákon o rodině z roku 1977, který nerovnosti mezi pohlavími před soudem ruší, v praxi se ale neuplatňuje.
Podle německého Institutu Maxe Plancka pro komparativní a mezinárodní soukromé právo je to proto, že ho většina právníků neovládá. Zákon funguje souběžně s nepsaným islámským právem a místním zvykovým právem. Soudy specializované na rodinné právo fungují jen v Kábulu.
Na venkově jsou stále rozšířené dětské sňatky. Nevěsta může být také odškodným za křivdu, kterou jedna rodina spáchala na druhé. Obě tyto praktiky zakazuje jak rodinný zákoník země, tak i právo šaría, a opírají se pouze o místní zvyklosti.
Radši sebevražda než přijít o děti
Šaría umožňuje rozvod, ale aby ženy získaly manželovo svolení k němu, musí se obvykle vzdát svých dětí. „Mnoho z nich upřednostňuje bolestivou smrt, než aby se smířily s tím, že své děti třeba již nikdy neuvidí. Proto se mnoho z nich místo shánění právníků uchýlí k sebepoškozování, sebevraždě nebo prostě utečou," říká Pakzadová.
Humanitární organizace pomáhají ženám kontaktovat právníky, některé je i zaměstnávají a snaží se rozšiřovat povědomí o civilním rodinném právu země.
Přesto jsou rozvedené ženy stále vyčleněny ze společnosti. Je pro ně velice těžké si obstarat obživu, a tak znovu často končí v neuspokojivém manželství.
„Rozvedené ženy mají malou šanci se znovu vdát. Pouze starší muži nebo vdovci jsou ochotní si je vzít. Často potom skončí se stejným typem člověka, od kterého utekly," říká Abdul Karím Hakyjar, expert na sociální otázky, který působí na Herátské univerzitě.
Rozvod je ale i tak pro některé jediným možným řešením. „Počet rozvodů stoupá, protože ženy, které znají svá práva, už nejsou ochotné snášet tu bolest. Rozvod je lepší než sebepoškozování," dodává Hakyjar.
Co jiného mi zbývalo?
V Herátu je jediná afghánská nemocnice, která má oddělení speciálně pro ženy, které se pokusily o sebevraždu upálením.
Tělo dvacetileté Zarbakty je obaleno bílými obvazy. Sotva hýbe rty a spáleným obočím. Její rodina ji nikdy nepřišla navštívit. „Musela jsem se vdát, když mi bylo čtrnáct. Po pěti letech už jsem to nemohla vydržet, co jiného mi zbývalo?," šeptá žena upoutaná na lůžko.
Doktor Džalálí potvrzuje, že podobných případů je letos o něco méně než loni. Jeho pacientky ale o rozvodu většinou ani neuvažují.
„Problémem je, že Afghánky jsou asi z osmdesáti procent negramotné. Nemají žádné prostředky, jak své problémy řešit, a tak se uchylují k extrémním a zoufalým krokům, jako je sebevražda," říká lékař.
Loni přijal na své oddělení 85 pacientek. 63 z nich svým zraněním podlehlo.
Foto: ČTK/AP, Reuters
