Indie a Čína soupeří o velmocenskou pozici nejen v rámci asijského regionu, jejich ambice jsou globální. Mnozí mluví o specifické studené válce, málokdy váhají, když se naskytne nějaká příležitost, jak do svého rivala malicherně rýpnout. Jenže na globální scéně se potřebují.
V himalájském pohraničí se to projevuje na chování strážných. Vojáci hlídají hranici, na jejímž vymezení se oba státy nemohou desítky let dohodnout, a uchylují se k různým způsobům, jak vyjádřit nárok na dané území. Skoro jako psi.
ČTĚTE TAKÉ: Asijští experti se vracejí ze Západu domů, za lepším
Indie je v exkluzivním klubu zemí s jadernými ponorkami
Pryč s dolarem, ať žije jüan
Když jsou vztahy mezi zeměmi zrovna vřelejší, nechávají za sebou noční hlídky prázdné pivní lahve a špačky cigaret, v napjatějších dobách pak dokumentace hovoří o známkách „agresivního střežení hranice", napsal americký týdeník Time.
Čína si s Indií k sobě nikdy neměly zvlášť blízko, ale v poslední době se diplomatické i ekonomické napětí znatelně stupňuje. V září Indie souhlasila s plánovanou návštěvou dalajlamy (který ostatně sídlí v indické Dharamsále) v hraničním městě Tawang, ve státě Arunáčalpradéš.
Tam se nachází slavný tibetský buddhistický klášter a Čína podle očekávání označila indický postoj za provokaci. Peking kontroval protestem proti cestě indického premiéra Manmóhana Singha do téhož státu, neboť Arunáčalpradéš kulturně a historicky patří do Jižního Tibetu a Čína si tak na něj dělá nároky.
Všudypřítomná otázka Tibetu
Že by Čína zakazovala jezdit premiérovi na území své federace, pochopitelně indičtí diplomaté razantně odmítli, následně protestovali proti stavbě čínské elektrárny v pákistánské části Kašmíru.
Málokdo předpokládá, že by konflikt eskaloval do vojenské dimenze, ale napětí je skutečné. „Čína zkouší, jak daleko může Indii zatlačit," soudí Pushpita Das z Institutu obranných studií a bezpečnostních analýz z Nového Dillí.
Indicko-čínská hranice je 3500 kilometrů dlouhá a táhne se mezi řadou problematických regionů. Z indické strany jsou to povstalecké aktivity na severovýchodě a Kašmír na hranici s Pákistánem, sporná oblast od 40. let. Na čínské straně se nachází Ujgurská autonomní oblast (Sin-ťiang), kde se v létě odehrály krvavé etnické nepokoje, a hned vedle Tibet, dekády se bránící centrální čínské politice. Hranice není dodnes demarkovaná, ale o zapadlá horská údolí už se dávno ve velmocenské politice nejedná. Indie s Čínou hrají větší hru, o globální status a vliv.
K ozbrojeným konfliktům mezi oběma zeměmi v minulosti došlo, ale nešlo o nic, co by zmobilizovalo armády ve velkém, o jaderných arzenálech obou zemí nemluvě. V roce 1962 učinili Číňané překvapivě rychlý výpad, bojovalo se i o pět let později, ale od roku 1993 koexistovaly dvě mocnosti víceméně v míru, co se vojenství týče. Diplomatické štulce a nastavené nohy jsou však normálem.
V posledních dekádách měla Čína jasně navrch, zejména pokud jde o ekonomickou roli, ale i Indie se začíná vzpamatovávat a jde pevně za svými ambicemi. „Je to rivalita dvou systémů, chaotické Indie a systematické Číny s přemírou role státu," konstatuje Mohan Guruswamy, indický autor knihy Stíhání draka, která pojednává právě o čínsko-indickém soupeření.
Souboj investic
Ne všude to tak ale vypadá. Posádkové městečko Tawang, právě blízko horské hranice s Čínou, jako by se stále nevzpamatovalo z roku 1962. Právě tudy čínské jednotky vstoupily do Indie a od té doby je Tawang základnou brigády indické armády. A je to vidět na každém kroku, z osmdesátitisícové populace je skoro každý pátý voják.
Většinu času se armáda zabývá cvičením, ale čas od času se politická situace vyhrotí a vojáci ukazují zuby.
Letos v létě Čína tlačila v Asijské investiční bance proti úvěru pro Indii ve výši tří miliard dolarů (padesát miliard korun), prý měl být zčásti použit na řízení vodních toků a tím i povodní v regionu.
Guvernér státu, generál ve výslužbě J. J. Singh, nato oznámil přesun 50 tisíc vojáků blíže k hranici. Zdůvodnil to jako reakci na vojenské cvičení v Tibetu, zahrnující podobně velké síly.
Vojenské podrobnosti však zastírají závažnější, byť méně atraktivní bojiště: infrastrukturu. Čína svými investičními projekty obkličuje Indii. Ze severozápadu je to třeba zmiňovaná elektrárna Kohala v Kašmíru nebo nový přístav v Pákistánu, další přístav staví Číňané na ostrovní Srí Lance. Tibetem zase hodlá vybudovat kontroverzní železnici, která spojí Čínu s centrálním Nepálem.
Vedle ekonomického vlivu je tu i kulturní - na nepálsko-indické hranici otvírá Čína jazyková centra, kde se mají Nepálci (historicky spjatí s Indií) učit čínsky, napsal deník Times of India. A atraktivní arénou je teď rovněž Afghánistán, sotva Čína oznámila velikášský plán na těžbu mědi, Nové Dillí slíbilo Kábulu rozvojovou pomoc za více než miliardu dolarů.
Válku vyhrály silnice
Indická ekonomika je více jak poloviční ve srovnání se severním sousedem a pro indické představitele je to stále citlivé místo, které se ozývá při nejrůznějších příležitostech.
Když se dvakrát ročně setkávají vojska obou zemí na hranici Arunáčalu, musejí indičtí důstojníci překonávat hornatou krajinu v silných terénních vozidlech, zatímco jejich čínské protějšky přijíždějí v luxusních sedanech po dálnici. Bylo to právě díky rozvinutým silnicím a mostům, že mohla čínská vojska roku 1962 tak rychle postupovat, armádní struktury na to dodnes nezapomínají.
Od roku 1962 se samozřejmě geopolitická situace dramaticky změnila. Čína je teď těsně vázaná na americkou ekonomiku, mimo jiné drží skoro 800 miliard dolarů v devizových rezervách, a závislost je vzájemná. Americký prezident Barack Obama nedávno ustoupil, když odsunul na vedlejší kolej dalajlamu a slíbil napřed navštívit Peking. Washington se ale snaží vycházet a blíže spolupracovat s oběma velmocemi.
ČTĚTE TAKÉ: Indie si otevřela dveře ke špičkovým zbraním USA
Obama napřed do Pekingu, až pak přijme dalajlamu
Významná je mimo jiné letošní dohoda, na jejímž základě může americký zbrojní průmysl prodávat svou technologii do Indie svobodně. „Indie je pro nás asi nejdůležitější zemí na mezinárodní sféře," potvrzuje Garrett Mikita z vedení americké Honeywell Aerospace. Ten nyní usiluje o kontrakt s indickou vládou na výměnu motorů tří set stíhaček Jaguar. Ty stárnou a byly by potřeba vyměnit tak jako tak, ale současné napětí s Čínou to jen urychluje. „Načasování je teď agresivnější," říká Mikita.
Nicméně všechno toto je spíše demonstrací síly. Nejen, že by si prakticky nikdo nepřál situaci zase vyhrotit do ozbrojené roviny, obě země mají v současnosti možná víc společných zájmů, než roztržek.
Čína je pro Indii největším obchodním partnerem (vzájemná výměna dosáhne 60 miliard dolarů ročně), hájí společné pozice na půdě Světové obchodní organizace, Mezinárodního měnového fondu i v otázkách klimatických změn.
Tomu odpovídal i summit zemí jižní a východní Asie ASEAN, který se odehrál v minulých dnech v thajském Bangkoku. Premiéři dvou velmocí, Wen Ťia-pao a Manmóhan Singh, se setkali na okraj summitu a diskutovali zejména problémy, které narušují vzájemnou spolupráci.
Premiéři se usmívají, ale moc nedohodnou
„Dosáhli jsme důležitých konsensů ke zlepšování bilaterálních vztahů," citovala Wena agentura Sinchua/Nová Čína. „Věřím, že naše dvě země mohou v budoucnu udržovat dobrý vztah, který odpovídá jejich zájmům, důvěřuji tomu." Indický protějšek reagoval ujištěním, že Indové „sdílejí s Číňany hrdost z úspěchu".
Komentátoři však varují, že reálné problémy, jako právě dalajlamovy cesty či odklánění vodních toků, setkání nevyřešila.
„Indie v této dekádě zveličovala výsledky každé bilaterální schůzky s Čínou do takové míry, že dnes zírá na cenu takového ritualizovaného šťastného tlachání," upozorňuje strategický analytik Brahma Chellaney.
Společné pozice na mezinárodní scéně jsou nezanedbatelné a sem tam se Indie či Čína uchýlí i k nějakému ústupku, ale jejich vztah bude ještě dlouho hledat harmonii. Vojáci z himálajské hranice ještě dlouho nezmizí.
Foto: Profimedia.cz, ČTK/AP, Wikimedia Commons
