Severní Korea je velkolepá. A velkolepě prázdná. Když už v ulicích konečně někoho potkáte, nedívá se na vás. Lidé se pohybují nenápadně a tiše. Jako stíny. Právník a dobrodruh Pavel Kubíček na měsíc navštívil zemi, kam se moc cizinců nedostane. A napsal pro TÝDEN rozsáhlý text ze světa tří Kimů. Je bizarní, smutný i mrazivý.
Kim Ir-sen, Kim Čong-il, Kim Čong-un - děd, otec a syn. Tahle diktátorská dynastie v zemi vládne už téměř sedmdesát let. Portréty Kimů jsou přítomny všude. Absolutně všude. Sochy, obrazy, mozaiky či reliéfy jsou vždy z těch nejlepších materiálů, v perfektním stavu a pečlivě nasvíceny. Aby toho nebylo málo, má téměř každý člověk na svrchním oděvu, na straně srdce, viditelně připíchnutý rudý odznak. Ten má tvar vlající vlajky a je na něm vyobrazena hlava některého z "praotců" Kimů. Odznaků je několik druhů a zřejmě mají nějaký význam ve společenské hierarchii. Zdá se, že jde o kombinaci občanského či stranického průkazu, jenž je povinen nosit každý od zhruba sedmnácti let. To lze odvodit i ze skutečnosti, že povinná školní docházka v Severní Koreji probíhá právě do sedmnácti, potom stát u každého občana rozhodne, co bude dělat dál - zda se stane dělníkem, zemědělcem, vojákem, nebo půjde studovat. Není zde prostor pro individuality. Tato země je bez emocí. Smutná. Prázdná. A vrcholně bizarní.
Kim pozoruje věci
Místní televize vysílá záběry aktuálně vládnoucího Kima, který je neustále obklopen lidmi s notýsky a něco jim vysvětluje. Pozoruje a opravuje věci. Jen kulisa se mění. Radí zemědělcům, fotbalistům, vojákům, lékařům i stavebním inženýrům. Vždy vše vyřeší.
Severokorejci jsou zvláštní, už jen tím, že ve své zemi vůbec dokážou přežít. Máte z nich trochu husí kůži. Pohybují se jako stíny bez výrazu ve tváři. Nerozhlížejí se, nepostávají, jdou zavřeni ve své ulitě. Vedle mlčících chodců je možné narazit na skupinky převážně mladých lidí. Téměř pochodovým krokem ve čtyřstupech kráčejí bůhvíkam, možná na další přednášku o genialitě svých vůdců či poklonit se některé z jejich četných soch.
Klanění má také své zákonitosti. Přítomní se postaví do řady a stojí. Ti, kteří drží květiny, je dojdou položit na místo k tomu určené a vrátí se zpět. Teprve potom se všichni jednotně "zlomí v pase", čímž vyjádří svou úctu Kimovi, režimu a severokorejskému vesmíru vůbec. Květina stojí turistu pět eur a je z umělé hmoty. Kolikrát ji asi soudruzi prodají nějakému cizinci? Mimochodem, sochu či obraz vůdce si lze vyfotografovat, ale snímek musí zobrazovat úplnou realitu. To znamená, že je zakázáno dělat výřez, polocelek či fotit jen hlavu. Vše musí být zachyceno tak, jak je to ve skutečnosti. Celá Kimova krása.
Kam všichni zmizeli?
Hlavní město Pchjongjang bylo vystavěno po roce 1953 a je plné výškových staveb. Koncept ruských paneláků je tu dotažen beze zbytku do konce. Údajně zde žijí tři miliony obyvatel. Ale objektivně toto číslo nesedí. Každý cizinec, který se zde ocitne, se musí ptát: "Kde jsou všichni ti lidé?"
Široké bulváry jsou téměř prázdné, občas se objeví osamocené auto či autobus. Třímilionové město by mělo žít, mít obchodní třídu, hospody, bary, krámky se vším možným. Měly by tu být vidět dílny, garáže a malé či velké podniky... Je sice možné zahlédnout prodejnu s regály obsazenými sušenkami, bonbony a lahvemi a na silnici lze spatřit autobusy hromadné dopravy, tramvaje či pár taxíků. Ale jinak nic. Nikde nic.
CELOU REPORTÁŽ SI PŘEČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V PONDĚLÍ 5. PROSINCE 2016.
