V současném krvavém a vysoce nebezpečném střetu islámských radikálů z ISIL s ozbrojenci ústřední vlády v Bagdádu platí, že když se dva perou, třetí se směje. Tím třetím jsou v Iráku Kurdové, kteří využili mocenského vakua a obsadili své "tajné" hlavní město Kirkúk. Je to významný krok ke vzniku jejich státu - bohatá ropná pole kolem Kirkúku by jim zaručila ekonomickou nezávislost.
Zatímco v první půli června irácká armáda a policie, byť mnohonásobně silnější, prchaly na severu země před radikálními bojovníky Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL), obsadili kurdští pešmergové Kirkúk.
A jak říkají jejich velitelé, přišli, aby zůstali. To může mít vážné důsledky pro vztah Kurdů s vládou v Bagdádu, avšak ta má nyní pod tlakem ISIL jiné starosti.
Kurdové nicméně překročili příslovečnou červenou linii, neboť oblast Kirkúku, druhá nejbohatší na ropu v Iráku, je považována za spornou a leží mimo hranice kurdské autonomie na severu země.
"Kirkúk a další takzvané sporné oblasti, které jsme převzali po irácké armádě, už neopustíme," řekl médiím velitel kurdské první brigády pešmergů, generál Šerko Fatih. Právě jeho muži od minulého týdne chrání Kirkúk a okolí před zbytkem Iráku. Konkrétně region, který nyní ovládají bojovníci ISIL.
Někteří z nich se pokusili na kurdskou baštu zaútočit, ale tvrdě narazili. Pešmergové jsou "jiná káva" než zkorumpovaná, nemotivovaná, nesoudržná a zbabělá horda, která se nazývá irácká armáda. Pešmergové, kdysi rebelové a partyzáni, dnes pravidelné vojsko, jsou zkušení a odvážní válečníci, zocelení bezmála sto lety bojů o své domovské hory. Jejich ozbrojené síly dnes čítají až dvě stě mužů a žen.
Asi dvacet kilometrů západně od Kirkúku postavili pešmergové během několika dní přes tisíc metrů dlouhou obrannou linii, s valy a zákopy. Před ní se rozprostírá země teroristů. "Naše opevnění nikdo nepřekoná," ujišťuje média generál Fatih a zdůrazňuje, že jeho jednotky chrání v Kirkúku nejen Kurdy, ale také Araby, Turkmeny a křesťany.
O kdysi kurdský Kirkúk bojovali Kurdové desítky let, nikdy politicky ani vojensky neuspěli. Nyní jim díky bleskové ofenzivě ISIL doslova spadl do klína. V centrále Strany demokratické unie (PUK) v Kirkúku vládne slavnostní atmosféra. Poprvé po dlouhé době jsou pány celého města.
Metropole s půl milionem obyvatel (kdysi jich zde žilo dvakrát tolik) by byla pro ultrakonzervativní islamisty lukrativní kořistí. Na ropných polích u Kirkúku se každý den vytěží kolem půl milionu barelů černého zlata, což je zhruba polovina celkového exportu ropy z Meziříčí. V těžbě je tady zaměstnáno přes šestnáct tisíc lidí.
O tom, zda má být Kirkúk pod správou Kurdistánu, či Bagdádu, má podle 140. článku irácké ústavy rozhodnout referendum. Nad tím můžou ale Kurdové za nynější situace mávnout rukou. Hlavně šíitští vládci v Bagdádu nyní prosí Američany o pomoc a bojují o vlastní kůži a existenci Iráku v jeho současné podobě.
Pešmergové ovládli Kirkúk v době, kdy kurdská regionální vláda poprvé exportovala ropu přes turecký středomořský přístav Ceyhan. V minulých týdnech z něj údajně vypluly dva tankery, každý s milionem barelů kurdské ropy.
A kurdský ministr energetiky na konferenci v Londýně minulý týden oznámil nakládání dalších tankerů. Své tvrzení, že už ropu prodali, sice nepodložil žádným důkazem, ale to by neměl být žádný velký problém.
Vývoz ropy je pro Kurdy milníkem na cestě k vysněnému vlastnímu státu. Kurdská autonomie, jejíž vedení sídlí v Erbílu, je zatím z velké míry závislé na příjmech z rozpočtu rozdělovaného v Bagdádu. Centrální vláda jim ale část peněz, na něž mají nárok, už půl roku zadržuje.
Snaží se tím na ně tlačit, aby respektovali její nařízení. Bagdád současně podal žalobu na Turecko, které prý umožňuje Kurdům ilegální export ropy.
Že to na Ankaru zjevně nedělá žádný velký dojem, ukazuje, jak radikálně se změnila turecká politika ve vztahu k iráckým Kurdům. Ještě před pěti šesti lety označovala vláda premiéra Recepa Tayyipa Erdogana případný kurdský stát na severu Iráku za vážnou hrozbu.
Když nedávno tamní regionální prezident Masúd Barzání hrozil referendem o nezávislosti, politici v Ankaře nehnuli ani brvou. Ke změně tureckého postoje přispěly mezi jiným společné zájmy v oblasti energie. Turecko by chtělo diverzifikovat své dovozní zdroje a stát se jedním z uzlů vývozu energie do Evropy.
Ankara chce vyhlášení vlastního státu Kurdů zabránit, alespoň zatím. Současně se ale zdá smířená s tím, že nezávislý Kurdistán je jen otázka času. Kurdská regionální vláda nikdy nedělá krok zpět, prohlásil její šéf Ničirvan Barzání poté, co Kurdové ovládli Kirkúk.
V těchto dnech se zdá, že Arabové nebo Turkmeni v Kirkúku přítomnost pešmergů vítají, protože je chrání před islamisty. To ale nemusí trvat věčně. Tisíce sunnitských Arabů totiž bojují v řadách radikálů z ISIL. Ozbrojovat se (opět) začínají i Turkmeni.
Trvalejší přítomnost extremistů na hranici Kurdistánu také není žádná výhra. Je pravděpodobné, že s nimi budou vážné problémy. Navíc Kurdové jsou na východě odkázáni na blahovůli Íránu (i tam žije kurdská menšina).
A ten je s to, pokud je to v jeho zájmu, podkopat bezpečnost v regionu. Kurdové se tak nyní můžou cítit jako vítězové, ovšem to se může změnit.
Iráčtí Kurdové si ale získávají ve světě stále větší sympatie. Při pohledu na Irák a sousední Sýrii jsou ostrovem stability, mají fungující státní správu a spolehlivou armádu. Chovají se defenzivně a jsou loajální vůči Západu, přestože je v historii opakovaně podrazil.
Je načase dopřát Kurdům plnou suverenitu.
