S rozhořčením, jež prezentují Bílý dům či britská vláda ohledně údajného chemického útoku 21. srpna na okraji Damašku, lze jen souhlasit. Rétorika Washingtonu může ovšem vzbuzovat dojem, jako by šlo o ojedinělý odporný zločin. Není tomu tak. V tomto regionu, za irácko-íránské války, Spojené státy a další země dokonce pomáhaly Saddámu Husajnovi s nasazováním chemických zbraní proti Peršanům.
Použití chemických zbraní v Sýrii, pokud k němu došlo, je odporný, ničím neospravedlnitelný zločin. Je to těžké porušení Ženevského protokolu o zákazu užívání dusivých, otravných a podobných plynů a bakteriologických zbraní ve válce (1925), 
Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války (1949) a Úmluvy o chemických zbraních (1992). Kdyby se pachatel dostal před Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu, obvinili by ho ze zločinů proti lidskosti.
V blízkovýchodní oblasti to ale není výjimečný zločin, jak se nyní snaží líčit někteří politici ve Washingtonu, Londýně nebo Paříži. K prvnímu "porušení tabu" došlo už v 80. letech minulého století - ve značné míře se na něm podílely USA, Spolková republika, Francie, Británie a Sovětský svaz. Ve svém novém čísle to připomíná Foreign Policy Magazin, který vychází ve Washingtonu, s odvoláním na dokumenty CIA a výpovědi svědků.
V první válce v Perském zálivu (1980 až 1988) nasazoval irácký prezident Saddám Husajn chemické zbraně systematicky proti íránským vojákům a civilistům. Od roku 1983 umírali lidé nejprve po útocích yperitem (též hořčičný plyn) a od září 1988 nasazoval Irák i nervové plyny sarin a tabun.
Bylo to s odstupem nejděsivější používání chemických zbraní od bitev první světové války (1914 až 1918).
Nasazení chemických zbraní v první válce v Perském zálivu stál životy desítek tisíc lidí, obvykle se udává počet kolem 50 tisíc, a další blíže neurčený počet vojáků a civilistů byl nadosmrti zmrzačen. O těchto zvěrstvech byli Američané od samého počátku detailně informováni.
Tehdejší prezident Ronald Reagan o tom ale mlčel. Bagdád byl v té době nejdůležitějším arabským spojencem a dodavatelem ropy Západu. "Vítězství Íránu je nepřijatelné," napsal šéf Bílého domu na jednu tajnou zprávu CIA z irácko-íránského bojiště.
V roce 1988 dodal Washington režimu Saddáma Husajna dokonce špionážní informace a cílová data ke čtyřem chemickým útokům na irácké jednotky, které byly tehdy na poloostrově Faó v přesile. Tyto informace byly rozhodující pro vedení války.
Tato fakta jsou v zásadě už dlouho známa, ale Foreign Policy Magazin je doplnil o nové údaje z dosud nezveřejněných vládních a špionážních dokumentů včetně výpovědi Ricka Franconeho, který působil v dané době jako americký vojenský atašé v Bagdádu.
Yperit? Je to jen jiný způsob zabíjení lidí
Listu New York Times jeden důstojník špionážní služby DIA (Defence Intelligence Agency) sdělil, že Pentagon nasazení chemických zbraní Saddámem nijak zvlášť nezneklidňuje. Je to podle něj jen "jiný způsob zabíjení lidí".
V tom, jestli je sprovodí ze světa kulka, nebo fosgen, není žádný rozdíl.
Paříž a Londýn dodaly Saddámovi bombardéry ke svrhávání bomb s chemickými hlavicemi, Rusové ho zásobovali raketami Scud.
Čtyři mocnosti, které mají v Radě bezpečnosti OSN právo veta, pak společně úspěšně bránily, aby se na půdě Spojených národů projednaly stížnosti Íránu na nasazení chemických zbraní Irákem.
Že Bagdád v první válce v Perském zálivu vůbec disponoval chemickými zbraněmi, s tím mu pomohlo západní Německo. Německé firmy dodávaly Iráčanům základní substance pro jedovaté plyny, technologii a výrobní zařízení.
V květnu roku 1988 spáchala irácká armáda masakr (později označený za genocidu) ve vesnici Halabdža na jihu Kurdistánu. Po nasazení chemických zbraní tam zahynulo 3200 až 5000 civilistů.
Tisíce dalších zemřely na následky útoku v dalších letech.
První světová válka, Etiopie, Vietnam...
Na bojištích první světové války nasadila jako první jedovatý plyn německá armáda. Za druhé světové války patřily sice plynové masky k základní výbavě vojáka, ale Adolf Hitler je v bojích nepoužil. Zato v koncentračních táborech zplynovali nacisté miliony lidí, především Židů.
Mezi oběma světovými válkami použilo chemické zbraně hned několik států: Španělé v severním Maroku, Japonci v Číně, Italové v Habeši a Libyi a možná i Egypťané v Jemenu.
Protože versailleská smlouva zakazovala poválečnému Německu vyrábět a vlastnit chemické zbraně, spolupracovali na tomto poli Němci se Sovětským svazem.
Rusové jim poskytli cvičiště Tomka v Saratovské oblasti, které bylo od roku 1928 vyhrazeno pouze pro reichswehr.
Samostatnou kapitolou je používání bojových chemických látek Američany ve válce ve Vietnamu. Šlo hlavně o napalm a Agent Orange.
