Dnes uplynulo 65 let ode dne, kdy Stalinova armáda osvobodila největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi na jihu Polska. Osvětimská továrna na smrt dodnes zůstává symbolem holocaustu i dalších zvěrstev, jichž se hitlerovské Německo dopustilo v okupované Evropě v době druhé světové války.
Dne osvobození se v Osvětimi-Březince dočkalo kolem 7650 zubožených vězňů. S tím, jak v létě a na podzim roku 1944 Rudá armáda postupovala přes území dnešního Polska na západ, začali Němci s postupnou likvidací a evakuací koncentračního tábora. V polovině ledna 1945 poslali asi 60 tisíc vězňů na takzvané pochody smrti, při nichž jich až 15 tisíc zemřelo.
Ještě těsně před osvobozením tábora v Březince nacisté vyhodili do povětří plynové komory a krematoria. Celkem v Osvětimi-Březince zahynulo přes 1,1 milionu lidí, z toho většina Židů.
Dnes se na toto ponuré místo kromě pamětníků sjíždějí zástupci evropských zemí i Izraele. Polsko reprezentuje premiér Donald Tusk a prezident Lech Kaczyński, přijede předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek nebo izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Kaczyński na oslavy osvobození zval svého ruského kolegu Dmitrije Medveděva, nicméně ten nepřijede. Medveděv do Polska vyšle ministra školství Andreje Fursenka.
Vrchní polský rabín Michael Schudrich a izraelský rabín Jisrael Meir Lau v Osvětimi-Březince, jež hrála klíčovou roli v nacistickém "konečném řešení židovské otázky", přednese kadiš, modlitbu za zemřelé. Na beraní roh šofar zatroubí Piotr Kadlcik, předseda polského svazu židovských obcí. Uskuteční se také společná modlitba rabínů a kněží.
Kromě Židů nacisté v Osvětimi zavraždili až 75 tisíc Poláků, 21 tisíc Romů, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a 15 tisíc příslušníků dalších národností. Zatímco v minulých letech polská společnost považovala Osvětim hlavně za místo utrpení svých krajanů, nyní se tento pohled mění.
Podle průzkumu veřejného mínění institutu TNS OBOP, jehož výsledky v pondělí zveřejnila Gazeta Wyborcza, je pro 47 procent dotázaných Osvětim místem genocidy Židů. V roce 1995 si to myslelo pouhých osm procent. Necelé dvě pětiny nyní tvrdí, že to je místo, kde trpěli hlavně Poláci, před 15 lety si to myslelo 47 procent účastníků průzkumu.
Sociolog Marek Kucia z Jagellonské univerzity v Krakově tuto změnu označil za "mentální revoluci". "V 90. letech se dalo hovořit o určitém soutěžení o Osvětim, o konkurenci utrpení," řekl Kucia Gazetě Wyborczé. "Dnes se rozšířilo přesvědčení, že Osvětim je jak místem vyhlazování Židů, tak místem mučednictví Poláků," dodal.
V roce 1947 vzniklo v prostoru bývalého koncentračního tábora muzeum, jehož konzervátoři se starají mimo jiné o baráky, v nichž vězni žili, nebo o plynové komory, kde je nacisté zabíjeli, či o krematoria, kde byla těla mrtvých spalována. Muzeum se pro budoucí generace snaží zachovat osobní věci lidí, kteří byli do Osvětimi přetransportováni z mnoha míst Evropy.
Jde kromě jiného o 80 tisíc bot, přibližně 3800 kufrů, 40 kilogramů brýlí a šest tisíc uměleckých děl. Polsko nemá na údržbu někdejšího tábora peníze, loni proto vyzvalo ostatní země, aby mu pomohly. Německo dá na opravy tábora 60 milionů eur, což je polovina částky, které je podle správy muzea k zachování památníku potřeba. Česká vláda se rozhodla přispět dvěma miliony korun.
Proč nebombardovali Osvětim? |
| Už od roku 1941 se spojenci z různých zdrojů dozvídali o vyhlazování Židů. Američané a Britové byli později opakovaně vyzýváni, aby bombardovali některé koncentrační tábory či alespoň k nim vedoucí železnice. O tom, proč to neučinili, se stále vedou spory. Dlouhou dobu nechtěly vlády ve Washingtonu a Londýně zprávám o masovém vyvražďování Židů na východě Evropy věřit. Nezdály se jim hlavně ohromné počty zabíjených lidí, takže se objevovaly úvahy, zda nejde spíše o válečnou propagandu. O těchto reakcích podrobně píše Jan Karski, někdejší polský diplomat a odbojář, který po několikaměsíční nebezpečné cestě z okupovaného Polska předal roku 1943 šéfovi britské diplomacie Anthonymu Edenovi a pak americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi otřesné dokumenty o vybíjení evropských Židů. Britové přitom o systematické likvidaci příslušníků Davidova národa leccos věděli už roku 1941 díky odposlouchávání zpráv z vysílaček německých jednotek na území SSSR. K očitým svědectvím o hrůzách vyhlazovacích táborů, jež měli spojenci na stole, patřila později i detailní zpráva slovenských Židů Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera, kterým se podařilo z Osvětimi-Březinky uprchnout na jaře v roce 1944. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že rozhodnutí o možném bombardování Osvětimi blokovalo v USA mnoho úřadů, hlavně ministerstvo obrany. Podobné záchranné akce neodpovídaly celkové válečné strategii Američanů. Generálové ve Washingtonu považovali bombardování koncentráků za sporné a těžko proveditelné. Výzvy prezidenta Roosevelta k zastavení holocaustu u části vlády nenašly odezvu. Pochybnosti o bombardování vyjadřovali i někteří Židé. Půl roku před osvobozením Osvětimi Rudou armádou Leon Kubowitzki ze Světového židovského kongresu varoval, že "nacisté by si bombardování vzali jako záminku k tvrzení, že vězně v koncentrácích nemasakrovali oni, ale spojenecké letouny". V této ožehavé problematice čeká na odpověď ještě řada otázek, čemuž napovídá i žaloba o odškodnění ve výši neuvěřitelných 40 miliard dolarů, kterou proti americké vládě podali roku 2001 u soudu ve Washingtonu dva bývalí osvětimští vězni. Podle jednoho z bodů žaloby vláda USA za války "napomáhala svou pasivitou genocidě". Žaloba je sice sporná, za zmínku ale určitě stojí výzvy jednoho z jejích iniciátorů, Julia Goldsteina (89), aby byli s pomocí nedávno odtajněných archivních dokumentů aspoň pojmenováni američtí sympatizanti s nacisty. |
"Konečně pomozte!" vyzýval v červnu téhož roku slovenský rabín Weissnadel v telegramu Washington a navrhoval bombardovat železniční trasu, po níž se tehdy z Maďarska transportovalo do Osvětimi den co den na patnáct tisíc Židů. Po vylodění na Sicílii nebylo pro letadla armády USA obtížné doletět až nad Osvětim a existují studie, podle nichž by útoky bombardérů na tamní koncentráky mohly od roku 1944 zachránit 400 tisíc lidských životů.
"Z chování armády USA je zjevné, že osud evropských Židů nepovažovala za svůj problém," píše americký historik David S. Wyman. Britský premiér Winston Churchill pověřil 7. června 1944 svého ministra zahraničí, aby prozkoumal možnosti královského letectva bombardovat Osvětim. Stroje ale nevzlétly a o několik měsíců později polní maršál John Dill údajně prohlásil, že Royal Air Force si "musí šetřit bomby na vojenské cíle". 
Základní fakta o Osvětimi-Březince |
| - Tábor Osvětim (německy Auschwitz) byl na rozkaz druhého muže nacistického Německa, šéfa jednotek SS i gestapa Heinricha Himmlera z 27. dubna 1940 založen v blízkosti stejnojmenného polského městečka. První vězňové - především Poláci věznění z politických důvodů - sem byli zavlečeni v červnu 1940 a v táboře je využívali k otrocké práci.
- Po příjezdu transportu na rampu v Birkenau se konala tzv. selekce, při které důstojníci SS rozhodovali o tom, kdo bude vzat na práci (tedy na "Vernichtung durch Arbeit" - vyhlazení prací), a kdo bude poslán přímo do plynových komor. Ty byly maskovány jako sprchy, což mělo oběti přesvědčit, že jde o dezinfekční opatření před prací. Nápis "Arbeit macht frei!" - práce osvobozuje - nad hlavní bránou kmenového tábora, byl ukázkou nacistického cynismu. Jednou z nejsmutnějších kapitol tábora byly pseudolékařské pokusy prováděné na vězních nacisty. Neblaze proslulým se stal zejména "Bílý anděl" Josef Mengele. |
- V březnu 1941 poručil Himmler vedle základního tábora postavit druhý rozsáhlejší komplex, který byl nazván Osvětim II - Březinka (Birkenau). Ten se stal největším střediskem určeným k vyhlazování evropských Židů.
- K vězňům osvětimského tábora patřilo také na 50 tisíc československých občanů - Židů, politických vězňů a Romů, z nichž přežilo asi šest tisíc. Ztráty v Osvětimi představovaly více než polovinu z celkových 89 tisíc zavražděných nebo zemřelých Židů z Čech a Moravy za druhé světové války. Smrt v Osvětimi našlo také na pět tisíc českých Romů.Foto: Muzeum v Osvětimi, Wikipedia, Profimedia a ČTK/AP
