Děti mu začaly nadšeně mávat, sotva se vynořil na horizontu. Poznaly ho snadno. Když se Gail Halvorsen blížil k letišti Tempelhof, zakýval nosnými plochami svého skymasteru. Pak „strejda kývající křídla" začal vyhazovat z okénka pilotní kabiny sladkosti upevněné na malé padáčky. A (Západo)Berlíňané v troskách svého města vymysleli nový výraz: rozinkové bombardéry.
Halvorsena totiž s jeho padáčky začali brzy napodobovat i jeho kamarádi.
Tři roky po skončení druhé světové války nad Berlínem opět hučely motory amerických letadel. Tentokrát však nezněly hrozivě jako předzvěst smrti a zkázy, nýbrž přinášely naději.
A stroje letounů burácely bez ustání, čtyřiadvacet hodin denně, téměř celý rok. Mezi 26. červnem 1948 a 12. květnem 1949 přistávalo mezi ruinami Berlína každé tři minuty jedno americké nebo britské letadlo.
Krátce po zavedení německé marky, D-Mark, v západním Německu uzavřely sovětské jednotky veškeré pozemní přístupové cesty do rozděleného města. Aby mohli zásobovat 2,2 milionu lidí, zbyl západním spojencům na záchranu Západoberlíňanů pouze vzdušný prostor.
Zrodil se obří letecký most, který se nesmazatelně zapsal do novodobých dějin.
Berlín se stal roku 1948 místem těžké konfrontace mezi spojenci, kteří porazili nacistické Německo a kteří se už nedlouho po válce stali konkurenty v boji o vládu nad světem. Ohniskem konfrontace se stalo poměrně logicky místo, kde si Sověti a západní mocnosti stáli nejblíže: Berlín rozdělený do čtyř sektorů.
Jako první odstartovaly brambory
Odpoledne 23. června 1948 zazvonil u Jacka O. Bennetta ve Frankfurtu nad Mohanem telefon. Na druhém konci aparátu byl generál Lucius D. Clay, tehdy americký vojenský guvernér v Německu.
Bennett vzpomíná na Clayova slova: „Haló, Jacku. Určitě už jste slyšel, že Rusové nepustí nikoho na příjezdové cesty do Berlína. Můžete vy a vaši lidé dopravit letadly do města brambory?"
Po momentu překvapení zkušený pilot Bennett souhlasil a začal okamžitě odstraňovat z jednoho civilního stroje sedadla, aby do velkoměsta čelícího blokádě dopravil nezvyklý náklad.
V tu chvíli nikdo nemohl vědět, zda Rusové přilétající stroje západních spojenců nesestřelí. Bennett se ještě generála Claye zeptal, proč Američané jednoduše nenastartují tanky a cestu do Berlína si v případě nouze neprostřílejí. Prezident USA Harry S. Truman se však rozhodl pro pokojné řešení pomocí vzdušného zásobovacího mostu namísto přímé vojenské konfrontace s Rusy. Alespoň prozatím.
Spolu s narychlo sestaveným mužstvem odstartoval Bennett ještě týž večer a ve 22.09 přistál na letišti Tempelhof.
Začala dosud největší akce vzdušného zásobování obklíčeného města v historii. Je známá pod názvem Berlínský letecký most.
Už 20. května 1948, tedy v době kdy okupovaná země kráčela prakticky nezvratně ke vzniku dvoustátí, opustil Sovětský svaz Spojeneckou kontrolní radu pro celé Německo. Dosavadní správa čtyř mocností nad Německem a Berlínem definitivně končila.
Berlín Rusům nenecháme!
Úplnou blokádou, uzavřením Západního Berlína na zemi, se tři ze čtyř sektorů města, americký, britský a francouzský, staly přes jedinou noc fakticky ostrovem v rudém moři. Berlín ležel v sovětské zóně.
Možnost stáhnout se z města však pro západní vlády nepřipadala v úvahu - už jen kvůli symbolickému a psychologickému významu Berlína.
Berlín se stal prvním velkým ohniskem střetu rodící se studené války.
Strach, že nás západní spojenci opustí a my padneme do rukou Rusů, byl veliký, vzpomíná v Berlíně dodnes mnoho těch, kdo blokádu prožili.
Pro Západ začal závod s časem. Zásoby potravin pro více než dva miliony Západoberlíňanů stačily maximálně na pět týdnů, uhlí pro elektrárny na nejvýše deset dnů. Podle opatrných odhadů potřebovaly západní sektory města k přežití zhruba pět tisíc tun potravin a paliva denně.
Pozemní a vodní trasy Rusové uzavřeli. Možnost přístupu do Berlína zaručovalo západním spojencům třemi vzdušnými koridory širokými po 35 kilometrech na trasách Berlín - Hamburk, Berlín - Bückenurg a Berlín - Frankfurt nad Mohanem písemné ujednání s Moskvou.
Generál Clay dal rozkaz nasadit všechny letouny, které byly v Evropě k dispozici, k zásobování Berlína. Zodpovědní politici a vojáci ve Washingtonu a Londýně zpočátku vycházeli z toho, že akce nepotrvá déle než 45 dní. Proto zprvu příslušné operace Vittles a Plainfare trpěly značnou dávkou improvizace. Bylo rovněž jasné, že zastaralé letouny typu C-47 Skytrain, které mohly nést pouhé tři tuny nákladu, na delší dobu nevystačí.
Soutěžili piloti i vykládači nákladu
Záhy nestačila ani dvě letiště v západních sektorech Berlína - Tempelhof a Gatow. Ve francouzském sektoru se rychle začalo budovat třetí, Tegel. S pomocí USA se také bleskově vybudovala pro přilétající letouny radarová kontrola, takže stroje mohly přistávat jak při špatném počasí a špatné viditelnosti, tak i v noci.
Šéforganizátor leteckého mostu generál H. Tunner se nadto ukázal jako mistr motivace pro své piloty i pozemní personál. Podporoval konkurenci jednotlivých letišť a jednotek například tím, že organizoval soutěže o co nejrychlejší nakládku a vykládku letadel.
Tunner měl se svým štábem využít zkušenosti, které získal během tříletého zásobování čínských jednotek za druhé světové války. Vzdušný most tehdy vedl přes Himálaj (operace Over the Hump). Později Tunner řídil zásobování amerických jednotek v Koreji.
K co nejefektivnějšímu využití vzdušných koridorů do Berlína vypracovali armádní experti schéma, které předpokládalo pět letových hladin a stroje startující v tříminutovém taktu. První stroj letěl ve výšce 5 tisíc stop (asi 1,5 kilometru), každý ze čtyř následujících letounů vždy o 500 stop (asi 150 metrů) výše.
Odstup letadel pohybujících se ve stejné výšce tak činil poměrně bezpečných 15 minut. Každý pilot měl jen jeden jediný pokus k přistání. Nezdařil-li se mu, musel otočit a vrátit se i s nákladem zpět.
Britové se svými hydroplány startovali na Labi a přistávali na berlínském jezeře Wannsee.
Bonbonový alias rozinkový bombardér
Během prvních tří týdnů blokády dopravili Američané do Berlína „pouhých" deset tisíc tun nákladu. Postupnou optimalizací letů i nakládky a vykládky se však už v červenci 1948 dostali na tisíc tun denně. Krátce před koncem blokády už zvládli každý den průměrně devět tisíc tun.
Pomoc Západnímu Berlínu však stála více než peníze a ohromné nasazení. Při sedmdesáti těžkých nehodách zahynulo celkem 78 lidí (39 Britů, 31 Američanů a 8 Němců). Při zhruba 280 tisících letech to přesto byla překvapivě nízká daň zaplacená krví.
Vedle přepravních výkonů vzpomínají Západoberlíňané i na projevy lidskosti mnoha spojeneckých pilotů. Už zmíněný „strejda kývající křídla" se stal legendou, která se následující desetiletí do Berlína opakovaně vracela. Vždy ho čekalo vřelé přijetí. Rozinkový bombardér se stal ozdobou Německého technického muzea v Berlíně.
Rozinkový bombardér (Rosinenbomber) je nicméně nepřesný překlad z angličtiny. Sám Halvorsen své letadlo, z něhož shazoval žvýkačky a čokoládu, překřtil na Candy Bomber, tedy něco jako bonbonový neo cukrkandlový bombardér.
Rusové to nakonec vzdali
Teprve začátkem května 1949 se v newyorském sídle OSN dohodli americký a sovětský velvyslanec na zrušení dopravních omezení do Berlína i z něj. Blokáda města tak skončila, ale letecký most pokračoval ještě další čtyři měsíce. Západní spojenci chtěli zajistit, aby Západoberlíňané přežili bez velkých problémů následující zimu v případě, že by Sověti své obstrukce obnovili.
Foto: Pentagon, AP a Muzeum a knihovna H. Trumana
