Spojenečtí vojáci se během druhé světové války několikrát pokusili uprchnout z německých zajateckých táborů. O největší útěk, který se například stal námětem pro slavný film Velký útěk se Stevem McQueenem v hlavní roli, se před 65 lety, v noci z 24. na 25. března 1944, pokusili spojenečtí letci v zajateckém táboře ležícím u polského městečka Žagaň.
Uprchnout se podařilo 76 vojákům, včetně tří Čechů, až na tři z nich byli ale posléze všichni dopadeni. Na přímý rozkaz nacistického vůdce Adolfa Hitlera bylo 50 uprchlíků popraveno.
Městečko Žagaň (česky někdy psáno jako Zaháň, německy Sagan) leží v jihozápadním Polsku asi 70 kilometrů od polsko-českých hranic. Zajatecký tábor známý jako Stalag Luft 3 byl vybudován v roce 1942 na ploše 240 tisíc metrů čtverečních. Kapacitu měl 10 tisíc zajatců, z nichž většinu tvořili američtí letci (7500), asi 2500 byli Britové a zbytek vojáci z dalších zemí.
V porování s koncentračními a vyhlazovacími tábory byly podmínky v některých zajateckých táborech podle pamětníků přijatelnější a motorem útěků byla například touha bojovat proti nepříteli.
Počátkem roku 1943 zajatci zřídili tajný výbor pro útěky, do jehož čela se postavil jihoafrický pilot Roger Bushell. Členem výboru byl i český pilot Arnošt Valenta, který měl na starost uplácení strážných nebo například získávání předloh úředních dokumentů a propustek.
Výbor poté rozhodl o vybudování tří tunelů pojmenovaných jako Dick, Tom a Harry. Na náročný úkol bylo vyčleněno 600 mužů, kteří se museli kromě samotné stavby vypořádat s řadou dalších úkolů, jako bylo shánění a výroba falešných dokladů a náhradního oblečení pro uprchlíky
.
Náročná výstavba trvala necelý rok a v lednu 1944 byl nakonec dokončen pouze tunel Harry. Toma objevili Němci, práce na Dickovi ukončili samotní vězni. O jedinečnosti akce svědčí výsledky pozdější inventury v táboře, která odhalila, že na vyhloubení, vyztužení a osvětlení tunelů zajatci použili například 90 postelí, 52 stolů, přes 30 židlí, asi dva tisíce lžic, nožů a vidliček, asi 250 hrnků nebo 1700 přikrývek.
V důlních šachtách si vybudovali dokonce primitivní ventilaci a dráhu z dřevěných kolejnic, po které se přepravovali vojáci i písek. Vykopaného materiálu se zbavovali důmyslným mechanismem přišitým na nohavicích, který při vycházkách písek sypal ven.
Po dokončení tunelu, který byl dlouhý 111 metrů, vedl v hloubce asi deset metrů a široký a vysoký byl něco málo přes půl metru, se čekalo na tmavou noc. Výbor pro útěky předem vybral podle zásluh na 200 vyvolených, včetně Valenty a dalších českých pilotů Bedřicha Dvořáka a Iva Tondera. Kvůli možnému prozrazení se s prokopáním výlezu počkalo až na den útěku.
Poté, co se na cestu ke svobodě vydal ve večerních hodinách 24. března první zajatec, nastal šok. Tunel, který měl končit v lese, vyústil v otevřeném terénu.
Akce byla druhý den ráno prozrazena a první fáze útěku se zdařila jen 76 zajatcům. Po celém Německu a okupovaném území se poté rozeběhla obří pátrací akce.
Po několika týdnech pronásledování zůstali na svobodě pouze tři uprchlíci, dva Norové a jeden Nizozemec, kterým se podařilo dostat do Švédska či do Španělska. Ostatních 73 mužů bylo zadrženo a 50 vybraných letců, včetně Bushella, bylo na přímý Hitlerův rozkaz zavražděno.
Mezi zastřelenými byl i Arnošt Valenta. Dvořáka s Tonderem nacisté zavřeli do pevnosti Colditz, kde je na konci války osvobodili američtí vojáci. Zajetí pro československého pilota jinak ve většině případů znamenalo téměř jistou smrt, protože Němci žádné Československo, které by s nimi bylo ve válečném stavu, neuznávali, a tudíž i s jeho občanem nenakládali jako s válečným zajatcem, nýbrž jako s vlastizrádcem.
Zastřelení válečných zajatců tehdy vzbudilo ve světě vlnu rozhořčení a po válce byla většina z dopadených viníků postavena před soud a většina z nich byla popravena.
Foto: archiv
