Nizozemci chtějí oživit internační tábor Westerbork

Internačním táborem Westerbork, ležícím asi 110 kilometrů severovýchodně od Amsterdamu, prošlo do následných koncentračních táborů za války 107 tisíc z asi 140 tisíc nizozemských Židů. V táboře, který byl zbourán v 70. letech 20. století, se znovu začnou stavět některé budovy, píše agentura AFP.

"Mnoho mladých návštěvníků, kteří sem přijedou, je zklamáno, protože tady není skoro nic k vidění," vysvětluje koordinátor místního projektu Středisko vzpomínek Albert Gilbert.

Na asi 25hektarové pasece je několik drátěných plotů, jedna zubožená místnost, která patřila veliteli, jedna hlídkovací věž a asi 90 metrů zkroucené železniční trati - to jsou prakticky všechny vzpomínky na někdejší internační tábor.

Během druhé světové války bylo odtud od července 1942 do září 1944 vypraveno 93 vlaků, které mířily do Osvětimi, Sobiboru, Bergen-Belsenu či Terezína. Odjelo s nimi 107 tisíc nizozemských Židů, ze kterých se vrátilo necelých pět tisíc.

Uprostřed tábora ze země vyrůstá 102 tisíc narůžovělých hranolů s šesticípou Davidovou hvězdou na horní plošce. Ty připomínají počet těch, kteří se již nevrátili, jako byla například Anna Franková, dívka, která si během skrývání před nacisty v letech 1942 až 1944 psala proslulý deník. V březnu 1945 patnáctiletá autorka pohnutého svědectví zahynula v Bergen-Belsenu.

"Díky stavbám, které pocházejí z té doby, obnovíme opět ducha tohoto místa," říká Gilbert s tím, že sem každoročně přijíždí na 400 tisíc návštěvníků.

Tábor byl vybudován Nizozemskem v roce 1939 pro Židy z Německa, v roce 1942 byl ale po invazi nacistů do země zvětšen a přeměněn na internační tábor. V té době tam bylo 18 000 lidí. V táboře bylo asi 100 dřevěných domů, z nichž 60 mělo společné ložnice. Každý z domů, které měřily 80 metrů na délku a několik desítek metrů na šířku, mohl pojmout na 800 lidí ve třech patrech.

Tábor osvobodili v dubnu 1945 kanadští vojáci. Poté byl používán pro uprchlíky, v 70. letech byl zbourán a pak zde byla prasečí a drůbeží farma.

Do roku 2013 zde má být opět postaveno nejméně osm původních domů a jejich návrat má stát vládu 10 až 20 milionů eur.

"Nechceme z toho udělat nějakou atrakci nebo muzeum ve volné přírodě," říká Gilbert a kategoricky odmítá myšlenku na kompletní restauraci tábora. "To, co bylo zničeno, patří historii."

Podmínky v táboře za války byly podle Gilberta tzv. snesitelné. Ani vězni, kteří jeli na východ, se nějak neznepokojovali. "Oficiální verze byla, že jedou na práci do zahraničí," dodává.

Devětaosmdesátiletý Jules Schelvis přijel do Westerborku v květnu 1943, kdy mu bylo 22 let. "Věděli jsme, že zde moc dlouho nebudeme," vypráví. "Mnoho lidí se snažilo skrýt v nemocnici, aby nebyli hned transportováni. Často předstírali, že je bolí hlava či břicho."

"Jména lidí do transportu byla čtena z jednoho velkého domu a na sbalení se bylo málo času. Jeli jsme už ráno šestý den našeho pobytu zde," vypráví.

Na nástupišti, kterému říkali "bulvár strasti", pak Schelvis nastoupil do vlaku se svou ženou Rachel. Cesta do vyhlazovacího tábora Sobibor trvala 72 hodin. Jeho žena skončila v plynové komoře ihned po příjezdu.

Foto: Nationaal Monument Westerbork a Wikipedia