Takzvaní kreolové povstali před dvěma sty lety v Latinské Americe proti vlasti svých někdejších předků a zahájili tak války za nezávislost. Za jejich rozbušku bývá považována revoluce ve Venezuele z 19. dubna 1810, následovaná vzpourami v dalších zemích kontinentu.
Vítězný boj proti kolonizátorovi však vystřídaly občanské války, převraty a diktatury a někde i více či méně přímé intervence USA. Typickým jevem tamní politiky se stal systém caudillů, autoritativních vůdců, který mnohde přetrval až do druhé poloviny 20. století.
Inspirací válek ze nezávislost v Latinské Americe byly svobodné Spojené státy americké (od roku 1783) a francouzská revoluce (1789-1799). Kreolové tehdy také hodně cestovali do Evropy, kde se seznamovali s myšlenkami osvícenství, a posléze doma zakládali vědecké společnosti, jež se postupně staly centry politického života.
Samotný boj zažehla okupace Španělska Napoleonem, který v roce 1808 dosadil na tamní trůn svého bratra Josefa. Tehdy začali kreolové v koloniích zakládat junty, jež původně organizovaly odpor proti stoupencům Napoleona ve jménu sesazeného krále.
Brzy si ale členové junt uvědomili, že dokážou záležitosti spravovat i bez Madridu.
Po vypuknutí povstání ve Venezuele v dubnu 1810 následovalo v květnu svržení místokrále v Buenos Aires, v červenci ustavili independisté juntu v Kolumbii a v září v Chile. Týž měsíc se k boji připojilo Mexiko a následovaly další španělské kolonie.
Větší část kreolů však tehdy ještě zůstávala neutrální, stejně jako domorodé obyvatelstvo, které v potomky někdejších dobyvatelů nemělo důvěru, mimo jiné proto, že slib zrušení otroctví a rozdělení půdy zůstávaly jen na papíře.
Do roku 1815 se proto novému španělskému králi podařilo znovudobýt většinu území. V roce 1816 ale zahájil Simón Bolívar druhou, tentokrát vítěznou etapu boje, a do roku 1819 ovládl téměř celý sever. Na jihu kontinentu slavil vítězství generál José de San Martín, jemuž vděčí za samostatnost Chile, Argentina a Peru.
Bitva u Ayacucha v Peru 9. prosince 1824, vybojovaná Bolívarem a generálem Antoniem José de Sucrem, znamenala konec vlády Španělska na kontinentě. Jako poslední ztratilo Španělsko Kubu a Portoriko v roce 1898, když prohrálo válku s USA.
V Mexiku druhá fáze válek za nezávislost dlouho netrvala. Španělský generál Agustín Itúrbide, vyslaný na jih zlikvidovat poslední partyzánské jednotky Vicenteho Guerrera, se totiž s Guerrerem spojil a v roce 1822 se stal mexickým císařem.
Ale jen na rok, než se útvar rozpadl a vznikla republika Mexiko a Spojené středoamerické provincie (Guatemala, Salvador, Honduras, Nikaragua a Kostarika).
Bez válečného konfliktu získala nezávislost Brazílie. Dílem přispěl opět Napoleon, před nímž v roce 1808 uprchl s celým dvorem portugalský král do Ria de Janeiro, čímž Brazílie získala formálně statut království. Do Portugalska se dvůr vrátil v roce 1820, ale v Brazílii zůstal jako regent syn krále dom Pedro, jenž v září 1822 vyhlásil nezávislé Brazilské císařství.
Ve většině nových států v Latinské Americe se však dlouho nedařilo uvést v život ústavu a nastolit demokracii. Hospodářskou a politickou nestabilitu zneužili autoritativní jednotlivci, zejména armádní důstojníci, kteří ve válce znásobili svůj majetek a posléze si vytvořili síť závislých příznivců, kteří jim dopomohli až do centrálních vlád. V nich si pak caudillové utvrzovali pozici často formálními volbami.
Ve velké hře bohatství a politiky však byly často opomíjeny nejširší vrstvy obyvatelstva, jimž ani neoliberální politika z 90. let minulého století většinou nezlepšila ekonomickou situaci. V celé Latinské Americe žije stále více než třetina obyvatel pod hranicí chudoby, například i v jedné z nejvyspělejších zemí, Chile, je to asi 18 procent.
V Latinské Americe bylo první nezávislé Haiti, poslední Kuba |
Chronologický přehled získávání nezávislosti zemí Latinské Ameriky (LA; americké země, které byly koloniemi Španělska, Portugalska či Francie a kde se dodnes hovoří těmito jazyky založenými na latině): |
(Venezuela, Kolumbie, v roce 1821 se připojila Panama a v roce 1822 Ekvádor) - zanikla v roce 1830, kdy se odtrhly Venezuela a Ekvádor.Foto: z knihy Havana bevor Castro, Wikipedia
