Říšský sněm – sťatý žhář rehabilitován po 75 letech

Na cestě k diktatuře nahrála Adolfu Hitlerovi do ruky událost, o níž se historici přou dodnes: požár Říšského sněmu v Berlíně 27. února roku 1933. Za čin byl k trestu smrti odsouzen a popraven holandský anarchista Marinus van der Lubbe. Letos, po tři čtvrtě století, německá nejvyšší státní zástupkyně rozsudek zpětně zrušila. Část historiků se dodnes domnívá, že van der Lubbe nezapálil Reichstag sám.

Ještě v hořící budově zadrželi v noci na 28. února 1933 Marina van der Lubbeho, holandského zedníka, který vandroval Evropou a krátce před zapálením Reichstagu dorazil do Berlína. Podle policie působil ve chvíli zatčení zmateně. Hodinky ukazovaly  tři minuty před půl desátou večer. K činu žhářství se doznal.

Holanďan chtěl podle svých slov vyburcovat dělníky, hořící Říšský sněm se měl stát znamením odporu proti nacionálnímu socialismu. Policie vycházela z toho, že šlo o čin jednoho pomateného pachatele. Říšský soud v Lipsku jej v prosinci 1933 odsoudil k smrti. Následující rok van der Lubbeho popravili.

Léta marných snah o rehabilitaci

Letos v lednu - většina německých médií tuto informaci ani nezaznamenala - německá nejvyšší státní zástupkyně Monika Harmsová rozsudek nad holandským žhářem zrušila. Rozhodnutí má jen symbolický účinek a není spojeno s odškodněním dědiců popraveného.

Harmsová se ve svém rozhodnutím opírala o zákon Spolkového sněmu (Bundestag) z roku 1998 o zrušení bezprávných rozsudků z doby nacismu. Zákon anuloval paušálně verdikty lidových soudů a vojenských stanných soudů. U dalších rozsudků záleželo na tom, zda vycházely ze zvláštního nacistického práva. Případ sťatého holandského zedníka podle generální státní zástupkyně do této kategorie spadal. 

Poprava van der Lubbeho roku 1934 byla svým způsobem justiční vražda, neboť Holanďan byl odsouzen dle zákona přijatého až po spáchání činu, čímž byla porušena právní zásada "nulla poena sine lege" (žádný trest bez zákona).

Příbuzní van der Lubbeho se o zrušení rozsudku snažili dlouhá desetiletí. Do ledna 2008 jen s omezeným úspěchem. Roku 1967 soud v západním Berlíně přezkoumal rozsudek smrti nad žhářem a zpětně jej korigoval na osm let vězení. O třináct let později nacistický verdikt úplně zrušil, ale Spolkový ústavní soud to neakceptoval. Čerstvá rehabilitace vzešla z podnětu jistého právníka z Berlína.

Od doutnajícího Reichstagu k úderu proti rudým

Otázku, zda byl Marinus van der Lubbe skutečným pachatelem, německá nejvyšší státní zástupkyně řešit nemusela. Menšina historiků ještě dnes vychází z toho, že jeden pachatel nemohl deset ohnisek požáru uvnitř budovy parlamentu založit. Pomáhali mu nacisté, jimž Reichstag v plamenech přišel nadmíru vhod?

Nacisté požár využili k zahájení likvidace posledních zbytků demokracie v Německu a svých politických protivníků. Hovořili o „bolševistickém teroristickém aktu". "Nyní žádné slitování. Každý komunistický funkcionář bude zastřelen," hřímal Hitler ještě u hořící budovy. Do úsvitu byly zatčeny první tisíce komunistů.

Už druhý den po požáru vydali Hitler a řišský prezident Hindenburg „nařízení na ochranu národa a státu" (tzv. nařízení k požáru Říšského sněmu; Reichstagsbrandverordnung). Prakticky tím pozbyla platnost všechna základní politická práva výmarské ústavy. Čtyři komunisty (Torgler, Tanev, Popov a Dimitrov) obžalované spolu s Holanďanem soud kvůli nedostatku důkazů osvobodil.

Také díky brilantní obhajobě bulharského komunisty Jiřího Dimitrova se teorie nacistů o přípravě puče a žhářství rudých u soudu nepotvrdila. Van der Lubbe, jenž při vyšetřování neustále opakoval, že Reichstag zapálil sám, během procesu téměř nepromluvil.

Zdrogovalo hnědé komando Holanďana?

Byli žháři Říšského sněmu před pětasedmdesáti lety příslušníci komanda SA, anebo to byl opravdu sám van der Lubbe? Ve sporech na toto téma i renomovaní historici sahali k ne právě čistým metodám.

Podzemní chodbou mezi palácem prezidenta Reichstagu Hermanna Göringa a budovou Říšského sněmu v Berlíně se 27. února roku 1933 večer plíží asi desetičlenné komando SA. Pomocí samozápalných látek zakládá na různých místech budovy parlamentu malé ohně. Nacisté pak rychle mizejí, na místě nechávají jen zdrogovaného a možná i zhypnotizovaného dělnického aktivistu Marina van der Lubbeho. Holanďan je ve 21.27 zatčen přímo uprostřed požáru. Přibližně tak to onoho osudného večera mohlo vypadat. Mohlo. Hypotéza o tom, že skutečnými žháři byli nacisté, se zrodila už při požáru a jako nejlogičtější se držela ještě tři desítky let.

A ve východním bloku ještě déle. Někdo ji hájí dodnes. O odpovědi na tradiční otázku "cui bono", tedy komu to prospělo, netřeba pochybovat. Nacistům.

NDR měla tutlat dokumenty

V šedesátých letech minulého století se na scéně objevil amatérský historik Fritz Tobias a rázem vše obrátil vzhůru nohama. Tobias přišel s přesvědčivými důkazy a argumenty, jimiž dokládal, že čtyřiadvacetiletý zedník van der Lubbe byl při podpálení Říšského sněmu jediným pachatelem. Vyvolal tak jednu z největších kontroverzí, jež se váže k nějaké události historie nacismu. Někteří Tobiasovi kritici se neštítili ani falšování fakt, ani snah nepohodlného ideového protivníka zničit.

Zastánci teze o (spolu)vině nacistů se ponejvíce opírají o dochované protokoly o výsleších, z nichž vyplývá, že mnozí podezřelí u soudu vůbec nevypovídali a že fakta nepohodlná pro nacisty se jednoduše zametala pod stůl. Spor se znovu v plné šíři rozhořel před patnácti lety, kdy se otevřel takzvaný fond 551, obsahující na padesát tisíc stran o požáru Reichstagu.

Dobové dokumenty, považované dlouho za ztracené, měli nejdříve v rukou Sověti a poté je potají předali východoněmeckým úřadům. Bývalá NDR však na vědecké diskusi na toto téma zájem neměla a poznatky z fondu 551 využívala k nátlaku a vydírání vybraných osob. Nehledě na snahy o nejrůznější interpretace však dokumenty z fondu nevrhly na spory o žháře žádné nové světlo.

Pomatenec, hrdina vidící do budoucnosti?

Osamocený pachatel? Většina historiků v Německu se dnes kloní k názoru, že Říšský sněm zapálil jediný člověk: Marinus van der Lubbe. Menšina upřednostňuje tezi o několika pachatelích. Je zajímavé, jak je v různých historických pojednáních či učebnicích líčena postava van der Lubbeho. Dělnický aktivista, agitátor a anarchista, syn chudičkého podomního obchodníka a služky z Leidenu, je často zmiňován jen letmo a jako někdo, kdo to neměl v hlavě úplně v pořádku.

"Trochu naivní, ale rozhodně ne pomatený," popisuje ho krajan a žhářův životopisec Martin Schouten. Není sám. Řada holandských historiků zastává názor, že pohled na Marina van der Lubbeho (také Rinus) v Německu by měl být přehodnocen. Už krátce po desátém lednu 1934, kdy žháři v Lipsku usekli hlavu, napsal známý nizozemský literát Willem Elschot o van der Lubbem oslavnou báseň.

"Člověk, který bojoval za práva pracujících a už v roce 1933 varoval, že s führerem spěje Evropa k válce, by měl být označován spíše za hrdinu, vizionáře a prvního odbojáře proti Hitlerovi," míní Schouten. Nejen podle něj nastal už dávno čas popraveného holandského žháře rehabilitovat.

Foto: archiv