My versus oni. Belgičané si dva týdny po atentátech začínají klást otázky ohledně vlastní identity. Zvenku to vypadá, jako by se v srdci Evropy odehrávala bezhlavá bitva všech proti všem.
Tuto bitvu svým způsobem rozpoutala sloupkařka respektovaného listu De Standaard Mia Doornaertová, která se - na Belgičany bezprecedentně politicky nekorektně - vyjádřila za jasnou polarizaci společnosti na "my" versus "oni". "Lidé, kteří své náboženství staví nad právo a opovrhují naší sekulární společností, musíme ostře a jasně odsoudit. Jestli některým muslimům v této zemi vadí kritika a satira jejich náboženství, tak mají smůlu." Kdo chce využívat výhody, které nabízí demokratická společnost, musí podle ní umět skousnout i její odvrácenou stranu.
Reagovala tím na převládající leitmotiv veřejného diskurzu, který se doposud vynořoval bezprostředně po jakýchkoliv atentátech z posledních let - ať už to byl Londýn, Madrid, nebo Paříž - a který měl jedno jasné sdělení: islám nemá s terorismem nic společného, nesmíme dopustit, aby se společnost začala štěpit. Bruselské atentáty v Belgii v tomto ohledu posunuly tento veřejný diskurz za dosavadní hranici přípustného.
Sloupek s názvem "My versus oni" spustil lavinu souhlasných i rozhořčených reakcí, v nichž pojmy "my" a "oni" začaly nabývat celé škály různých významů. Do jejich škatulek se začaly pasovat tak neslučitelné skupiny jako levičáci-pravičáci, křesťané-muslimové i Valoni-Vlámové. Přičemž v této bitvě všech proti všem každý patří současně do několika táborů.
Asi nejpregnantněji se to ukázalo na postavě populárního belgického spisovatele Hermana Brusselmanse. "Tvrdit, že se někteří lidé stávají extremisty a odjíždějí do Sýrie proto, že jsme je nepřijali s otevřenou náručí a že jsme je diskriminovali, je bullshit." Belgie je podle něj naprosto nerasistická a ti, kteří se ohánějí právy muslimů, jsou stejným přežitkem jako tvrdé feministky. "Toho, zač dřív bojovali, už bylo dosaženo. Cizinci si tu můžou žít, jak chtějí. Muslimové tu můžou mít mešity a můžou nosit na hlavě šátek. Nikdo si tu nemá nač stěžovat, každý tu dostane šanci."
Brusselmansova slova byla jako voda na mlýn extrémní pravici, která jej začala na sociálních sítích vynášet do nebe. Ale jen do té doby, než je Brusselmans, známý tím, že pro hrubé slovo nejde daleko, vykázal do jistých končin. "Já jsem ten největší protirasistický maník, který existuje, zeptejte se klidně mých tureckých kámošů v mojí čtvrti. Ale být levičák neznamená, že se z nás musejí stát měkouši a že se politická korektnost musí dovádět ad absurdum," ohradil se spisovatel.
* Jakou hru rozehrál bruselský starosta Yvan Mayeur a o jakou v ní jde identitu?
* Jaké problémy řeší bruselské policejní sbory?
* A hrozí Antverpám to, co Bruselu?
Odpověď na tyto a další otázky naleznete v časopise TÝDEN, který vychází v pondělí 11. dubna 2016.
