Britská vláda prakticky od začátku druhé světové války přemýšlela o poválečných masových přesunech obyvatel jako o možném řešení problému etnických menšin v Evropě. Se svými úvahami také seznámila československou exilovou vládu v Londýně, která tak mohla optimálně upravit způsob, jakým prezentovala své návrhy na poválečný odsun sudetských Němců.
Britský historik Martin Brown v ČR vydal knihu Jak se jedná s demokraty, která se zabývá vazbami britského ministerstva zahraničí s československou emigrací v Británii.
Podle Browna zpracovával vysokoškolský badatel John David Mabbott pro institut Chatham House a de facto pro britské ministerstvo zahraničí od roku 1939 studie, jak řešit po válce problémy etnických menšin. Jeho memoranda jako jedno z řešení nabízela masové přesuny obyvatelstva v rámci Evropy. Vycházela ze zkušeností přesunů tureckých a řeckých obyvatel ve 20. letech a souvisela i s tím, že Británie také měla v tomto směru zkušenosti, když uvnitř svého impéria takové transfery prováděla.
O tomto "drastickém řešení", jak transfery označil Mabbott, se tedy v Británii diskutovalo a uvažovalo dlouho a dávno před rokem 1945 a před postupimskou konferencí, která odsuny schválila, řekl Brown. Smyslem odsunů nebyla odplata či stíhání Němců, ale vyřešení problémů evropských menšin, které v roce 1939 zásadě vedly ke druhé světové válce, dodal.
Samozřejmě Britové si byli vědomi toho, že takové masové přesuny se nemohou provádět "spořádaně a humánně", jak uváděla deklarace z Postupimi. Odsunout takovým způsobem miliony lidí z domovů by stálo mnoho peněz, které nikdo neměl, a mnoho času - 10 až 15 let -, který také nikdo neměl, prohlásil Brown.
Zdůraznil ale, že Britové projekt odsunu německých menšin v poválečné Evropě nevymysleli a jejich úvahy se odvíjely paralelně s tím, co připravovala československá vláda v exilu. Ale přijali představy Československa a dalších zemí o těchto přesunech obyvatel, protože o tom uvažovali již hodně dlouho dopředu, řekl Brown.
A v roce 1942 po atentátu na Reinharda Heydricha a po vyhlazení Lidic Britové ústně přislíbili české exilové vládě, že souhlasí s principem odsunů. Podle Browna však nešlo o písemný příslib a Britové svůj souhlas vázali souhlasem USA a Sovětského svazu.
Paralelní úvahy britské strany a československé exilové vlády o odsunu Němců se nicméně protnuly, když známý slavista a přítel T. G. Masaryka R. W. Seton-Watson předal kopii Mabbottovy zprávy Edvardu Benešovi. Beneš tedy věděl, jak o tomto tématu Britové uvažují, a věděl, jak prezentovat své vlastní návrhy, aby byly přijatelné pro Brity a Američany, zdůraznil Brown. U Sovětů to bylo podle něj méně důležité, protože neměli takový zájem na jasně formulovaných návrzích.
Brown připomněl, že s přesuny velkého počtu obyvatel proti jejich vůli měly zkušenosti z minula nejen Sovětský svaz a před ním Rusko, ale i Spojené státy v 19. století a Británie ve svém koloniálním impériu.
Poválečné odsuny byly nespravedlivé, přinesly násilí a traumata, ale nebyly ničím novým, nebylo to specifikum Evropy 20. století, zdůraznil Brown. Například rozdělení britské Indie na Indii a Pákistán přineslo v roce 1947 přes milion obětí, připomněl. Dalším příkladem je "transplantace" protestantů do Irska v 16. století, vyhnání francouzsky mluvících osadníků v roce 1755 z Nového Skotska v Kanadě nebo přesuny v afrických koloniích v 19.století.
Britský historik má také problém s tím, že řada jeho amerických i britských kolegů zpětně používá v souvislosti s odsuny Němců v poválečné Evropě termín "etnické čištění". Tvrdit, že v případě předválečného Československa šlo o etnický konflikt, je zjednodušující. Napětí mělo i politickou a ekonomickou dimenzi. Podle Browna označení pro nedobrovolné přesuny obyvatel, ať se jim říká odsun, vyhnání nebo etnické čištění, především vyjadřují politický postoj mluvčího.
Foto: archiv, nativeamericans.com
