Legislativní kladivo
Dači na odstřel. Němečtí chataři se třesou o své oázy

V bývalé Německé demokratické republice (NDR) bylo chataření kultem. Dači na pronajaté půdě chránil po sjednocení Německa 25 let zvláštní zákon, s tím je ale nyní konec. Chataři můžou být kdykoli vyhnáni.

Stejně jako v Československu bylo i v někdejším východním Německu chataření společenským fenoménem. Pro miliony občanů NDR se dači (něm. Datsche), jak se jim říkalo podle ruského výrazu "dača", staly útočištěm před tristní všednodenností. Na dače byl člověk v přírodě, klidu, mezi svými a mohl tam třeba zahrádkařit. Prostě idylka uprostřed socíku.

V jistém smyslu se pohodička přelila i do časů kapitalismu, konkrétně v tom, že chataře na území bývalé NDR chránil celé čtvrtstoletí zákon upravující závazkové právo. Lidově se nazývá "zákon o dačách".

Chataři byli díky němu značně imunní proti výpovědi smlouvy o pronájmu ze strany majitele pozemku, na němž dača stojí.

Legislativní ochrana ale v říjnu skončila, pachtýř může být nyní kdykoli vypovězen. Damoklův meč vyhnání z chatařského ráje visí nad více než půlmilionem majitelů dač. Kolik jich je přesně, úřady nevědí, úplný přehled je jen u obecní půdy, nikoli u církevní a soukromé. Nejvíce dač stojí v Berlíně a Braniborsku. Stupeň jejich ohrožení je různý.

Německá Levice (Die Linke.) straší "masovým vyhazovem", ovšem tak zle nejspíše nebude.

Smutek chatařů

Někde se musejí majitelé domků v zeleném třást hodně, jinde méně a někde skoro vůbec. Jistotu nemá nikdo s výjimkou kmetů, neboť když bylo vlastníkovi dači roku 1990 více než šedesát roků, může s ní dožít. Jde hlavně o to, jakou mají příslušné parcely hodnotu pro investory, zda se na nich může stavět.

Jsou to jen odhady, ale akutně ohroženo je podle znalců "jen" kolem sedmdesáti tisíc dač. S celoplošnou vlnou výpovědí nepočítá ani prezident Svazu německých uživatelů pozemků (VDGN) Peter Ohm.

V ohrožení, uvádí, jsou hlavně dači na okraji velkých měst jako Berlín, Drážďany, Jena, Lipsko či Rostock, kde roste rychle počet obyvatel a nabídka bytů vázne, dále v turisticky atraktivních oblastech. Štěstím v neštěstí pro majitele dač je, že musejí být nejen za stavbu, ale i za flóru na daném pozemku přiměřeně odškodněni (oblíbení trpaslíci utřou nos).

Nepůjde však o žádné závratné částky, přičemž finanční náhrady se budou poskytovat pouze do roku 2022, poté už se budou muset dačaři spakovat bez náhrady.

Leckde si je hýčkají

Na mnoha místech se ale dači staly přirozenou a vítanou součástí sociálního i ekonomického biotopu. Mnohé obce jsou na lufťácích zčásti závislé. Třeba ve Vierneuchenu blízko Berlína stojí čtyři velké supermarkety, jež by místní obyvatelé bez chatařů sotva uživili. Jde i o lokality, a těch je na území bývalé NDR hodně, jež se trvale vylidňují.

Pro takto postižené obce je utopií, že by dači výhodně vykoupily a pozemky prodaly investorům, a tak si majitele chat opečovávají. Vždyť oživují komuny a platí do jejich kas alespoň nějaký peníz za pronájem a daně.

Není to sice mnoho, ale lepší než nic. Za časů NDR se za metr čtvereční půdy s dačou platilo ročně 20 až 30 feniků, což tehdy bylo v přepočtu 60 až 90 haléřů. Dnes je to od 70 až 80 centů (až 22 Kč) za metr čtvereční kdesi v braniborské chatové kolonii až po sedm či osm eur (až 220 Kč) někde na pobřeží Baltu v Meklenbursku-Předním Pomořansku.

Za to, že v uplynulém čtvrtstoletí nedošlo k explozi nájemného, vděčí majitelé dač svým svazům, třebaže, na rozdíl od zahrádkářů, není povinností být některého z nich členem.

Pokud jde o východoněmecké zahrádkáře a jejich osady a kolonie, ty se také těší jisté právní ochraně, ale ne tak silné jak dači. Jejich "vyhnaní" nájemci by měli od obcí dostat náhradní plochy, ale například v Berlíně, kde se do roku 2020 plánuje likvidace další stovky menších kolonií, k tomu dochází zřídka.

Stalo se tak jen v 1,5 procenta případů. Mnohdy je náhradní pozemek desítky kilometrů od původního.

Zelené oázy stále "in"

Zahrádky nebo dači jsou občas vysmívané jako vedlejší produkt socialismu, ale není tomu tak. Historie zahrádkářských osad s menšími stavbami začíná ve vilémovském Německu (a nejen tam) už koncem devatenáctého století, kdy se zdarma pronajímaly sociálně slabým rodinám. Tehdy se jim říkalo dělnické zahrady.

A o malé zelené oázy je hlavně u obyvatel měst nejen stále velký, ale dokonce rostoucí zájem.

Kdysi se do zahrádek utíkali dělníci živořící na minimálním prostoru v domech kasárenského typu, aby unikli temnotě, špíně a aby si vypěstovali něco k přežití, dnes jsou tyto oázičky jako místo relaxu a rozjímání v kurzu i u střední třídy včetně velkoměstských hipsterů.