"Evropa není ve válce s Islámským státem"

Zatímco Brusel je město duchů v obležení těžkooděnců, unijní šéfka diplomacie Federica Mogheriniová zůstává optimistkou. V rozhovoru pro belgický deník De Standaard, jehož překlad přinášíme, vysvětluje, jak současná situace může být katalyzátorem mírového procesu.

"Naděje" je napsáno na fotografii Baracka Obamy v její kanceláři na 11. podlaží bruselské budovy Berlaymont. Federica Mogheriniová je rovněž zastánkyní naděje. "Možná se nám poprvé rýsuje šance na politickou transformaci Sýrie, která přinese konec této války," říká evropská ministryně zahraničí. "Politická cesta je nejlepší způsob, jak porazit IS."

Francouzský prezident François Hollande prohlásil, že jeho země je ve válce s Islámským státem. Je Evropa ve válce s IS?

Ne. Evropa není ve válce. Evropa se rozhodla pozitivně reagovat na žádost Francie o pomoc a podporu od jednotlivých států. Fakt, že Francie se ve věci své obrany odvolala na článek smlouvy, je jasné politické znamení, které umožňuje členským státům velice konkrétně projevit svoji solidaritu. Tento článek smlouvy říká, že pokud se členský stát stane obětí ozbrojeného napadení, ostatní členské státy jsou povinny mu poskytnout podporu všemi prostředky, jimiž disponují. Francie nyní bude bilaterálně vyjednávat s jednotlivými členskými státy o tom, jak by taková podpora měla vypadat. Ta může být vojenské povahy, ale nemusí, a to v Sýrii nebo mimo ni, jako například v Africe.

Ať už aktuální stav nazýváme válkou, nebo ne, zdá se, že se začíná stupňovat vojenská kampaň proti IS. Občané nevědí, co se za touto strategií skrývá. Jaké jsou její cíle a k čemu to povede?

Už více než rok se všechny členské státy EU angažují proti IS. Nejsme v tom sami, máme spojence v arabském světě. To není žádná novinka. Nejlepší způsob, jak porazit IS, je cestou politiky. Klíčový je proto diplomatický proces, který jsme započali ve Vídni (ve Vídni byla v červenci letošního roku podepsána dohoda o íránském jaderném programu, pozn. red.) Možná je to poprvé, kdy se nám otevírá možnost uskutečnit politickou transformaci Sýrie, která povede k ukončení války. To by byla nejlepší platforma pro jednotný postup proti IS. Když ukončíme válku v Sýrii, máme největší šanci porazit IS.

Na čem zakládáte tento optimismus? 

Nenazývala bych to optimismem. Ale je to poprvé, co všechny relevantní strany sedí kolem jednoho stolu - k tomu předtím nikdy nedošlo. Pokud jsme schopni najít styčné body mezi strategickými zájmy sedmnácti nebo osmnácti partnery ve Vídni, tak si jsem jistá, že máme před sebou dobrý základ udržitelného řešení. Klíč k tomuto řešení drží v ruce Írán, který nikdy předtím nebyl přizván k jednání. Ale jaderná dohoda, kterou jsme uzavřeli s Teheránem, je důkazem, že íránští vůdci jsou připraveni konstruktivně jednat i s ostatními hráči v regionu - i přesto, že tuto připravenost musíme teprve otestovat. Jelikož vedle sebe u stolu nyní sedí všichni, kteří mají vliv na Sýrii, tak já nejsem jenom optimistka, já jsem si v podstatě jistá, že rozhodnutí, která budou přijata, budou také uskutečněna. O to jsou samozřejmě tato vyjednávání složitější, protože všichni máme své vlastní zájmy a úhly pohledu. Ale čím náročnější vyjednávání, tím jistější si můžete být, že to, na čem se dohodneme, také bude realizováno.

Bude si syrský prezident Asad moci zachránit kůži, když se teď nepřítelem stal IS?

Útoky v Paříži, útok v Bejrútu těsně před nimi a atentát v ruském letadle mohou politický proces v Sýrii urychlit. I regionální hráči si uvědomují, že tato spirála se musí zastavit, že už to stačilo. Ale po téměř pěti letech občanské války není šance na stabilní a mírovou Sýrii bez změny její vlády. Naší prioritou je rozdrtit IS pomocí co největší mezinárodní koalice, ale zároveň s tím musíme nastartovat politický proces, který povede k předání vlády v Damašku. Tyto dvě strategie se vzájemně posilují pod podmínkou, že to všichni regionální hráči berou za své.

Není tristní, že nejdřív musíme mít Bejrút, ruské letadlo a Paříž, než se dokážeme semknout k akci?

A k tomu připočítejme ještě zoufalou situaci, ve které se nachází syrský lid. Cožpak nemusely nejdřív zemřít ve vodách Středozemního moře stovky migrantů, než nám došlo, že je potřeba konat? Už léta se říká, a já to vím ze své vlastní země, že je potřeba něco dělat. Je to tristní. Ale bylo by ještě horší, kdybychom nereagovali ani po posloupnosti těchto tragédií.

Novým prvkem je vojenská přítomnost Ruska v Sýrii. Mnoho evropských lídrů si stále ale ještě není jistých, zda mohou Putinovi důvěřovat po anexi Krymu a válce na východě Ukrajiny. Je Putin partnerem v této nové koalici?

Rusko bylo za uplynulý rok v některých mezinárodních záležitostech konstruktivním partnerem. Velice pozitivní roli sehrála Moskva při vyjednávání o íránském jaderném programu. Ve věci Izraele a Palestiny se snaží o konstruktivní přístup k naší snaze věci usměrnit. A v rámci Rady bezpečnosti OSN hlasovalo Rusko pro vojenskou operaci EU ve Středozemním moři proti pašerákům lidí, ačkoliv média celé měsíce spekulovala o ruském vetu. V záležitosti Sýrie se lišíme v pohledu na roli Asada, ale shodneme se na naléhavé potřebě najít východisko z tohoto konfliktu a snažíme se najít způsob, jak společnými silami porazit Islámský stát. I Rusko má spoustu svých zahraničních bojovníků.

Doufáte ve změnu vztahů s Ruskem. Mohou se tyto vztahy mezi Ruskem a EU napravit a ovlivnit například dění na Ukrajině?

Tyto vztahy se velice zhoršily poté, co Rusko hrubě porušilo mezinárodní normy a úmluvy. Podmínkou pro úplné a dobré vztahy s Ruskem je naplnění minských dohod. EU nezmění svůj postoj ohledně východu Ukrajiny kvůli spolupráci na Sýrii. Ale pokud tato spolupráce bude mít vliv na záležitosti Ukrajiny, tak to bude jedině vliv pozitivní.

Je ještě příliš brzy mluvit o zrušení sankcí proti Rusku?

Hlavy států a vlád se dohodly, že zrušení sankcí je závislé na plnění minských dohod. V prosinci se tento bod opět dostane na jednací stůl, ale já osobně velké změny v tomto ohledu neočekávám.

Mnoho Evropanů má pocit, že EU selhává na mnoha frontách: Řecko, migrace, Sýrie, terorismus. Občané se táží, proč EU není schopná rychleji reagovat a nacházet řešení.

Já tu vidím dvě tendence. Na jedné straně jsou to pocity deziluze a frustrace. Evropa nereaguje dost rychle a nedělá, co by dělat měla. A to je v některých ohledech pravda. Co se týče migrace, mohly evropské instituce konat ještě dříve, než bylo nutné reagovat. Ale fakt, že se evropští občané obracejí k "Bruselu" pro řešení, ukazuje, že řešení očekávají.

Taková očekávání jsme ještě před pár lety neměli. Samozřejmě jsou i lidé, kteří myšlenku na jednotnou Evropu už opustili. Ale jak mohou zastávat názor, že jedna osamocená země bez spolupráce ostatních je schopna vyřešit takové výzvy, jako je migrace, terorismus, potírání chudoby nebo změny klimatu? Jak lze něco takového efektivně řešit bez spolupráce s ostatními? Řeči politiků o tom, že bychom se měli zaměřit každý na své vlastní zájmy, mohou být odpovědí na okamžité strachy. Ale v konfrontaci s velkými otázkami naší doby musejí i tito politici uznat, že řešení lze nalézt pouze ve velkém měřítku a ve spolupráci s ostatními. Není v našem zájmu roztříštit se opět na malé identity. V této době není jednoduché přemýšlet racionálně, ale je to přitom to nejcennější, co můžeme udělat: mít před očima dlouhodobé zájmy našich národů.

Evropská zahraniční politika se opět posunuje směrem k "reálpolitice" s důrazem na naše vlastní zájmy. Podívejme se na vztahy s Ruskem nebo s Tureckem. Prezidenta Erdogana jsme měsíce kritizovali. Najednou je ale snazší vyškrabat tři miliardy eur pro Turecko než 3,6 miliardy eura pro celý Afrika Trust Fund...

Pokud tuto debatu zredukujeme na peníze, jsme na špatné stopě. Věřte mi. Nejde o peníze výměnou za zvládnutí uprchlické krize ani v Africe, ani v Turecku. Tak to nefunguje. Do afrických zemí musíme investovat, abychom posílili jejich flexibilitu a ekonomické příležitosti. Oni se starají o více uprchlíků a migrantů než my. Vezměte si jako příklad třeba Etiopii - 700 000 uprchlíků. To samé platí pro Turecko, Libanon, Jordánsko. V Turecku jsou dva miliony uprchlíků na malém kousku země podél syrské hranice: to může mít za důsledek závažné sociální, ekonomické i bezpečnostní problémy jak v Turecku, tak v Libanonu. Co se stane, až se zhroutí Libanon? A až na řadu přijde Libye? Pokud dáváme na stůl peníze, není to proto, že se snažíme koupit si jejich pomoc, ale protože se snažíme dělat něco, co je užitečné pro ně i pro nás. Už deset let se snažíme vysvětlit, že peníze na rozvojovou spolupráci jsou investice. Ale doposud to šlo jedním uchem dovnitř a druhým uchem ven. Možná že teď máme šanci vysvětlit, že i toto je investice do naší vlastní budoucnosti, bezpečnosti a naší vlastní stability.