6Slibovali, že jim zajistí lepší život, ale jejich skutečné pohnutky byly jiné. Více než 1600 dětí odvezli Francouzi mezi lety 1963 až 1982 z Réunionu, aby v metropolitní Francii pomáhali zalidňovat venkov. Zároveň tak chtěli v zámořském departmentu omezovat nárůst počtu obyvatel. Na tom, jestli děti mají rodiče, nezáleželo. O celé věci se dlouhá léta mlčelo, dnes se jí mají vůbec poprvé zabývat poslanci.
Jeanu-Jacquesi Martialovi bylo šest let, když jednoho listopadového rána vystoupil z letadla na letišti Paříž-Orly. Na sobě měl kraťasy a žabky. Na Réunionu žil se svou babičkou. Do Francie ho oficiálně odvezli, aby se vzdělával a "civilizoval". Všechno však nakonec bylo jinak. V současnosti Martial vede asociaci obětí tohoto programu.
Dnes se má případem jeho a dalších stovek lidí zabývat Národní shromáždění. Poslanci budou hlasovat o rezoluci, která má uznat roli státu v celé kontroverzní záležitosti. Na Réunionu je dobře známá, ale v metropolitní Francii bylo téma dlouhou dobu tabu.
"Odváželi i děti, kterým bylo jen šest měsíců," říká socialistická poslankyně Ericka Bareigtsová, jedna z autorek iniciativy, která chce politiky přimět, aby se k problému konečně postavili čelem.
Váš syn uvidí Eiffelovku
Francouzi rodinám slibovali, že se z jejich potomků stanou úspěšní lidé, třeba lékaři, a že uvidí Eiffelovu věž, píše deník Libération. Nejstarším bylo osmnáct let. Ti, kteří se neuměli podepsat, stvrzovali svůj souhlas otiskem prstu.
"Slibovali jim domov, vzdělání a úspěch. Rodinám říkali, že se děti budou vracet na prázdniny, ale to byla lež," pokračuje Bareigtsová.
Pro oběti přesídlovacího programu se používá označení "děti z Creuse" podle departmentu, ve kterém skončila většina z nich. K Eiffelovce je to z něj pořádně daleko. Nachází se uprostřed francouzského venkova v regionu Limousin. Další cílové departmenty byly od Paříže ještě dál. Tarn a Gers se nachází v reginou Midi-Pyrénées, Lozére a Pyrénées-Orientales v regionu Languedoc-Roussillon.
V Creuse žil nějakou dobu i Martial. Vychovával ho starší pár žijící na farmě a nakonec se ho ujali pěstouni v normandském městečku Saint Vaast la Hougue. O své vzpomínky se podělil v knize nazvané Une Enfance Volée (Ukradené dětství). V roce 2002 neúspěšně žádal francouzskou vládu o odškodnění.
Psychiatrie, sebevraždy
Autorem celého projektu byl Michel Debré, gaullistický premiér z let 1959 až 1962 a hlavní autor ústavy páté republiky. Jakožto odpůrce dekolonizace v roce 1963 kandidoval právě za Réunion, který předtím navštívil jen jednou v životě. Chtěl zabránit tomu, aby obyvatelé ostrova, který byl francouzským departmentem od roku 1946, v budoucnu případně usilovali o nezávislost.
Debrého znepokojoval mimo jiné demografický vývoj, který podle něj mohl na Réunionu vyvolat napětí. V roce 1946 na ostrově žilo 240 tisíc lidí, o dvacet let později už přes 400 tisíc (dnes je to dvojnásobek). Přestěhování mladých Réunioňanů na vylidňující se francouzský venkov bylo zabitím dvou much jednou ranou.
Děti často otrocky pracovaly na farmách, případně dělaly sluhy zámožným Francouzům. Už jen se samotným přesazením do cizího prostředí se často nedokázaly vyrovnat. Některé skončily na psychiatrii, několik z nich si vzalo život. Pro ty, kteří útrapy překonali, by přijetí rezoluce bylo alespoň částečným zadostiučiněním.
Francie není jediným státem, který hřešil proti vlastním dětem. Austrálie nuceně asimilovala asi sto tisíc mladých Austrálců, omluvila se za to v roce 2008. Podobná praxe se používala i ve Spojených státech nebo v Kanadě. Své děti v minulosti "vyvážela" do někdejších kolonií i Velká Británie.
