Válečný zločinec a velitel nacistických vyhlazovacích táborů v Sobiboru a Treblince Franz Stangl pocházel z Rakouska, kde se stal mistrem v textilce a poté policistou. Nacisté si jej vyhlédli v roce 1940 nejprve pro program eutanazie.
Po válce se mu podařilo uprchnout, žil tři roky v Sýrii a poté 16 let v Brazílii. V prosinci 1970 byl soudem uznán vinným za zabití nejméně 900 tisíc mužů, žen a dětí během působení ve funkci velitele tábora v Treblince a odsouzen na doživotí. Stangl zemřel v düsseldorfském vězení před 40 lety, 28. června 1971.
Vězeň z Treblinky Richard Glazar, kterému se odsud jako jednomu z mála podařilo utéci, Stangla popsal jako "neosobního vraha". "Stangl se ukazoval málo. A když ano, měl na sobě žluté jelenicové rukavice a jezdecký bičík. Nemusel osobně zabíjet, měl na to systém, jemuž velel," napsal o Stanglovi, který si kvůli bílému obleku, v němž chodil, vysloužil od vězňů přezdívku Bílá smrt.
Franz Stangl se narodil 26. března 1908 v hornorakouském Altmünsteru v chudé rodině. Otec, bývalý dragoun císařské armády, který ho často brutálně bil, zemřel v roce 1916 na podvýživu.
Stangl po základní škole odešel do místní textilky, kde se za tři roky vyučil řemeslu a záhy se stal nejmladším textilním mistrem v Rakousku. V roce 1931 odešel k rakouské federální policii a nejspíš se stal členem ilegální rakouské nacistické strany, ačkoliv on sám to po válce popřel.
Po anšlusu Rakouska v roce 1938 přečkal Stangl kvůli známostem čistku v policejním sboru a zřekl se oficiálně katolické víry. V roce 1940 byl, už jako agent gestapa, přeložen do Berlína a jmenován zvláštním policejním komisařem Všeobecné nadace pro ústavní péči, což bylo organizační centrum řízené eutanazie, cvičební prostor pro budoucí "konečné řešení". Další Stanglovou štací byl ústav eutanazie v rakouském Hartheimu poblíž Lince. Sem se sváželi mentálně a fyzicky postižení lidé, aby v uzavřených, speciálně upravených místnostech našli smrt pomocí vháněného plynu. Poté byl poslán do ústavu v Bernburgu u Hannoveru.
Velitel vyhlazovacích táborů
Všude Stangl prokázal organizační a velitelské schopnosti, proto byl v dubnu 1942 poslán do polského Sobiboru, aby zde urychlil stavební práce na nacistickém vyhlazovacím táboře, které neprobíhaly podle harmonogramu. Sobiboru velel do konce srpna 1942, od 1. září 1942 byl velitelem táboru Treblinka severovýchodně od Varšavy. Tamní vyhlazovací tábor, ve kterém od července 1942 do října 1943 zahynulo na 870 tisíc lidí (z toho na 800 tisíc Židů), se pod vedením jeho předchůdce potýkal s velkými problémy. Zařízení nezvládalo přísun nových transportů, všude se kupily mrtvoly. Pod jeho velením prošlo plynovými komorami obou táborů zhruba milion lidí.
Stangl pak odešel po srpnu 1943 do Terstu, kde organizoval a vedl akce proti jugoslávským a italským partyzánům.
Zatčení
V roce 1945 jej zatkli Američané v Rakousku, kteří si ale mysleli, že dostali důstojníka zodpovědného pouze za protipartyzánskou činnost na Balkáně. Teprve později vyšlo najevo, že šlo o muže, který pracoval i na programu eutanazie a velel vyhlazovacím táborům. Z internačního tábora Glasenbach poblíž Salcburku byl v roce 1947 převezen do civilního vězení v Linci, odkud utekl do Itálie.
Za pomoci vatikánského biskupa rakouského původu Aloise Hudala pak Stangl v roce 1948 zmizel s pasem Červeného kříže do Sýrie, kde se v Damašku setkal s manželkou i třemi dcerami. Tři roky zde pracoval jako inženýr v textilní továrně. V roce 1951 emigroval do Brazílie, kde (stále pod svým pravým jménem) pracoval jako inženýr v koncernu Volkswagen.
Na stopě mu ale tehdy už byl lovec nacistů Simon Wiesenthal. Ten už v roce 1948 dostal seznam vyznamenání vysoce postavených důstojníků SS, na kterém bylo tužkou u některých jmen, včetně Stanglova, poznamenáno "za psychickou újmu". Wiesenthal věděl, že je to termín vyzdvihující zásluhy v masovém vyvražďování.
V roce 1964 kontaktoval Wiesenthala bývalý důstojník gestapa a za peníze mu nabídl informace o Stanglovi. Ty se ukázaly jako správné. Rakousko na něj vydalo zatykač a tehdy osmapadesátiletý Stangl byl v Brazílii v únoru 1967 zatčen. Brazílie ale do té doby nacistické zločince nikdy nevydala, proto Wiesenthal zmobilizoval veřejné mínění a získal podporu i mnoha oficiálních míst. Výsledkem byly nejen demonstrace před brazilskými ambasádami po celém světě a oficiální požadavky německých a polských úřadů o vydání, ale třeba i osobní intervence senátora Roberta Kennedyho u velvyslance Brazílie ve Washingtonu. Poté brazilské úřady Stangla poslaly přes oceán do Evropy.
Odsouzen na doživotí
Soud s ním začal v březnu 1970 v Düsseldorfu, 22. prosince 1970 byl za zabití nejméně 900 tisíc mužů, žen a dětí během působení ve funkci velitele tábora v Treblince (zodpovědnost za smrt vězňů v Sobiboru se dokázat nepodařilo) odsouzen na doživotí.
Na otázku "Kolik lidí mohlo být v Treblince zabito v jeden den?" odpověděl: "Podle mého odhadu mohl být transport o třiceti nákladních vozech, tedy asi s 3000 lidí, zlikvidován během tří hodin. Během 14 hodin tedy mohlo být usmrceno 12 až 15 tisíc lidí. Často se pracovalo od časného rána až do večera. Já jsem nikomu nic neudělal, to nebyla moje práce. Mé svědomí je čisté. Jen jsem plnil rozkazy."
Zemřel 28. června 1971 v düsseldorfském vězení na srdeční selhání.
