Domů do rajchu. Je tomu 75 let od chvíle, kdy 12. března 1938 připojili násilně Rakouskou republiku k německé třetí říši. Anšlus, jak se této události v češtině běžně říká (podle německého Anschluss - připojení), byl prvním Hitlerovým krokem k podmanění celé střední Evropy.
Byli jsme první obětí Hitlerova Německa, nebo naopak spolupachateli zločinů nacionálního socialismu? Toto dilema se v rakouských médiích v poslední době řeší prakticky vždy před blížícím se výročím připojení Rakouska k Německu v roce 1938. Od události, jež se do dějin zapsala pod názvem anšlus, uplynulo tři čtvrtě století.
Že je to pro Rakušany už chronické dilema, dokládá i průzkum veřejného mínění, které k zmíněnému výročí uskutečnil domácí list Der Standard. Jde o jeden z největších rakouských deníků, jenž sám sebe označuje za liberální a nezávislý. Některé komentáře evropských médií označují výsledky průzkumu za děsivé.
Že za Adolfa Hitlera "nebylo všechno špatné", si myslí 42 procent dotázaných Rakušanů, naopak 57 procent se domnívá, že nacistická vláda v Rakousku neměla žádné dobré stránky.
Anšlus byl tehdy podle 53 procent Rakušanů dobrovolný. O opaku je přesvědčeno 47 procent respondentů, kteří považují svou zemi za oběť hitlerovského Německa.
Pokud jde o vypořádání se s dobou nacismu, zastává 61 procent názor, že je dostatečné, zatímco pro 39 procent se v tomto ohledu musí ještě něco udělat.
Názory se rozcházejí rovněž v otázce odškodnění obětí nacismu. Že oběti či jejich potomci byli odškodnění dostatečně, udává 57 procent dotázaných. Že tomu tak není, si myslí 43 procent.
Touha po silném vůdci
Ve stejném průzkumu, který na objednávku uskutečnil Linzer-Market Institut, 61 procent respondentů uvedlo, že by si přáli v čele země "silného muže". Podle deníku Der Standard šlo hlavně o starší lidi.
Zajímavá je i otázka, jestli si dotázaní myslí, že 75 let po anšlusu by se mohli k moci znovu dostat nacisté, kdyby nebylo zákonů, které nacismus a jeho propagaci trestají. Dokázalo by si to představit 52 procent Rakušanů. Toto mínění zastávají hlavně mladí a vzdělaní lidé.
Pro konzervativní tábor je pravděpodobnost volebního úspěchu nacionálních socialistů nízká. Zatímco 37 procent označuje existující legislativu za mírnou, pro 12 procent dotázaných je naopak moc přísná.
Vůdcův cukr a bič
Již v roce 1934 se Rakousko ocitlo na pokraji občanské války. V červenci 1934 se nacisté pokusili o státní převrat, při kterém byl zavražděn kancléř Dollfuss.
Zamýšlenému ozbrojenému zásahu Německa zabránil odpor Mussoliniho Itálie. Tlak Německa však sílil spolu s Hitlerovými domácími úspěchy.
Ačkoliv k připojení Rakouska k Německu došlo až na jaře 1938, zabýval se Hitler touto možností již dlouho předtím. Jasným důkazem je takzvaný Hossbachův protokol, tedy neoficiální záznam schůzky nejvyšších představitelů německé armády a diplomacie, kteří se u Hitlera sešli počátkem listopadu 1937. Vůdce jim představil svoji vizi dalšího vývoje v Evropě včetně konkrétních cílů a přibližného časového rozvržení akcí. Mezi první oběti zařadil vedle Československa právě Rakousko.
Přes námitky některých účastníků schůzky, kteří se obávali reakce Francie a Británie, začal vůdce svůj plán realizovat. I on si uvědomoval citlivost situace.
Velkou neznámou pro něj představovala reakce Itálie. K jejímu fašistickému režimu vzhlížela ve třicátých letech řada vídeňských politiků s obdivem a obě země tak pojily jisté sympatie.
Hitler se proto rozhodl vyhnout se, bude-li to možné, přímé akci a jít cestou nátlaku na představitele alpské republiky.
K tomu mu mohli rozpoutáváním nepokojů a chaosu dobře posloužit ilegálně působící rakouští nacionální socialisté.
Hitler ochráncem Němců za říšskými humny
Nový kancléř Kurt von Schuschnigg byl po Hitlerově vyhrožování v Berchtesgadenu 12. února donucen k souhlasu s amnestií pro uvězněné nacisty a s jejich začleněním do svého kabinetu. O týden později pronesl Hitler projev, v němž garantoval ochranu pro deset milionů Němců mimo Říši.
Kancléř Schuschnigg se následně rozhodl pro vypsání plebiscitu o nezávislosti země, ale 11. března 1938 podlehl Hitlerovým ultimativním požadavkům a odstoupil. Novým kancléřem se stal nacista Arthur Seyss-Inquart.
V noci na 11. března vydal Hitler rozkaz k zahájení operace Otto, tedy plánu na obsazení Rakouska. Německé jednotky následujícího dne vpochodovaly na území svého menšího souseda. Značná část Rakušanů při tom doprovázela pochod německých jednotek od hranice až na náměstí Hrdinů v centru Vídně s nadšením, jak dosvědčují četné dobové fotografie.
O den později německá armáda okupovala celé území státu a 13. března bylo Rakousko prohlášeno za součást Německa jako tzv. Východní marka (Ostmark).
Jen diplomatické protesty
Francie a Británie se omezily na diplomatické protesty. Hitler, který vždy maximálně dbal na to, aby jeho konání mělo zákonnou podporu, si nechal anšlus potvrdit v referendu o necelý měsíc později. Tento krok schválilo 99,7 procenta obyvatel.
Hlasování nicméně probíhalo v atmosféře zastrašování oponentů, přičemž více než 70 tisíc režimu nepohodlných osob už před hlasováním preventivně zatkli. Bezprostředně po anšlusu začalo pronásledování antinacistů a židů. Během okupace zahynulo 6420 Rakušanů v koncentračních táborech, více než 9500 jich bylo umučeno. Do koncentračního tábora Dachau byl poslán i bývalý kancléř Schuschnigg.
Kromě toho zahynulo za války 51 500 rakouských židů. Z 800 tisíc rakouských mužů bojujících na frontách zemřelo 300 tisíc.
