Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan přes občasné hlasité výhrůžky nevypoví dohodu o migraci mezi Evropskou unií a Tureckem, protože je pro něj výhodná. Je o tom alespoň přesvědčen rakouský odborník Gerald Knaus, na jehož původní myšlence dohoda staví.
Dohoda, která vstoupila v platnost loni 20. března, mimo jiné stanoví, že Řecko bude vracet uprchlíky, kteří se na jeho území nelegálním způsobem dostanou z Turecka. Evropská unie za to má přímo z Turecka přijímat syrské běžence a Ankaře také poskytnout rozsáhlou finanční podporu.
Právě takový mechanismus představil Knaus už v září 2015 na vrcholu migrační krize, v době, kdy do Evropy proudily tisíce uprchlíků denně. Prosadit návrh, který nakonec přispěl k výraznému snížení počtu příchozích uprchlíků, trvalo několik měsíců.
"Průlom přišel v podobě rozhodnutí Nizozemska z prosince 2015 učinit z těchto návrhů ústřední téma nizozemského předsednictví Evropské unii," vzpomíná Knaus na začátek několikaměsíční diplomatické cesty k dohodě. Druhým zlomovým okamžikem podle něj byl moment, kdy si tehdejší turecký premiér Ahmet Davutoglu vzal koncept za svůj a začátkem března 2016 ho Evropanům představil jako návrh Ankary.
"Turecko tohle rozhodnutí neučinilo, aby vyhovělo EU, ale protože bylo přesvědčeno o tom, že dohoda je v jeho zájmu," míní Knaus. Od loňského dubna podle něj Turecko bere zpět v průměru asi 80 běženců měsíčně, za což dostává miliardy eur. Ankara si je podle Knause dobře vědoma, jak je pro ni dohoda výhodná. A z toho důvodu nemá za pravděpodobné, že by ji Turecko vypovědělo.
"Co by to znamenalo? Že už nebudou brát 80 lidí měsíčně a vzdají se těch peněz?" ptá se Rakušan. "Proto je třeba vnímat to (výhrůžky Ankary) jako populismus, který není míněn vážně," tvrdí.
O tom, že dohoda funguje, podle něj svědčí jak počet uprchlíků přicházejících z Turecka to Řecka, který se prudce snížil, tak výrazně nižní počet běženců, kteří umírají při plavbě přes Egejské moře.
Do budoucna by Knaus rád viděl podobné dohody i s jinými státy. Omezit by se s jejich pomocí měla imigrace do Itálie, kam nyní přichází v rámci Evropské unie nejvíce běženců i dalších migrantů.
Zejména Nigérie a Senegal by se podle něj měly zavázat, že výměnou za finanční pomoc budou od určitého data brát zpět všechny své občany, kteří dorazí do Itálie a nemají nárok na azyl. "Tři čtvrtiny Nigerijců nedostanou v osmadvacítce žádnou formu právní ochrany. Když budou vědět, že hned půjdou zpět, tak ani nevyrazí," je přesvědčen Knaus.
Aby takový systém mohl fungovat, je podle něj třeba mnohonásobně zrychlit azylové procedury, aby rozhodnutí o udělení azylu nebo jiné formy právní ochrany mohlo padnout v průměru do čtyř týdnů. Takové řízení je přitom podle Knause prakticky nemožné dělat v Libyi nebo v Tunisku, jak navrhují někteří evropští politici, když zatím efektivně nefunguje ani v členské zemi EU jako je Řecko.
Celý systém by měl být podle Knause doplněn o přesidlovací program pro lidi přímo z postižených zemí a o zvýšenou podporu státům, které na svém území mají hodně uprchlíků.
