Jedny hranice EU zatím přílivům migrantů úspěšně odolávají a fungují. Jsou to ty vzdušné. Zatímco po moři a zemi do unie pronikají bez větších problémů desetitisíce těch, kdo v ní hledají bezpečí a lepší život, na palubách dopravních letadel mají tito lidé bez nutných dokladů jen malou šanci.
Anketa:
Pomohli byste uprchlíkům, ať už finančně, nebo materiálně?
- Chystám se to udělat. 33%
- Ano, už jsem pomohl/a. 33%
- Ne. 33%
Některým lidskoprávním aktivistům se to však nelíbí a chtěli by uprchlíkům otevřít na starý kontinent i cestu nad oblaky.
Zatímco pouť do Evropské unie po zemi, třeba přes poušť, a Středozemní moře může migrantům z Afriky nebo Arábie trvat týdny i měsíce, vzduchem by se do vysněného cíle dostali za několik hodin. Bylo by to tedy neskonale rychlejší, levnější a bezpečnější.
Na pozemní a mořské trase utratí migranti tisíce, ba desetitisíce dolarů, zatímco za letenku by dali jen několik stovek. Koupit si palubní vstupenku by pro ně tudíž nebyl žádný problém. Ten by nastal až ve chvíli, kdy by chtěli nastoupit do letadla.
V tom jim totiž brání unijní směrnice proti nedovolenému přistěhovalectví a na zvládání migračních pohybů 2001/15/ES. Podle některých humanitářů a zastánců masové migrace do EU se nabízí otázka, zda by tato praxe neměla být změněna.
Německá lidskoprávní organizace Pro Asyl požaduje, aby se aerolinky proti této unijní direktivě otevřeně postavily.
Zmíněná směrnice prý není slučitelná se ženevskými konvencemi, protože uprchlíkům uzavírá legální cestu do Evropy a žene je do náručí převáděčů.
Dnešní praxe na letištích je taková, že pracovníci přepážek check-in, kteří tisknou palubní vstupenky a odbavují zavazadla, musejí zkontrolovat, zda pasažér splňuje předpoklady pro vstup do cílové země.
Zjišťují, zda jsou platné cestovní dokumenty a jestli má vízum všechny náležitosti. Pracovníci check-in při tom využívají počítačový systém Timatic. Pokud existuje sebemenší pochybnost, pasažéra odmítnou přepravit z obav před placením pokut a dalších výdajů příslušné letecké společnosti.
Platí to i v případě, že společnost do cíle dopraví klienta, který nemá v pořádku potřebné dokumenty. Pokuty činí v takovém případě ve většině zemí nejméně tři tisíce eur (asi 81 tisíc Kč) a mohou vystoupat až na půl milionu eur (asi 13,5 milionu Kč).
Dopravce musí navíc zorganizovat zpáteční odlet a náklady pobytu (včetně tlumočníka) toho, komu byl odmítnut vstup do dané země. Směrnice by sice neměla být uplatňována u cestujících, kteří jsou podle ženevské konvence žadateli o azyl, ale v praxi to tak nefunguje.
Rozhodnutí, kdo je a kdo není žadatel o azyl, činí totiž fakticky pracovníci aerolinek. A ti nechtějí udělat žádnou chybu, která by jejich zaměstnavatele přišla draho. Cestující bez potřebného víza tak téměř nemají šanci se na palubu letadla dostat.
Některé letecké společnosti jsou ještě tvrdší než směrnice 2001/15/ES. Třeba Emirates upozorňuje, že za náklady vzniklé neúplnými cestovními dokumenty ručí sám cestující.
Oficiální statistiky, kolik lidí odmítly letecké společnosti přepravit kvůli chybějícím vízům, neexistují. Německá spolková policie zadržela jen na letišti ve Frankfurtu nad Mohanem od letošního ledna do července 1811 lidí, kteří požádali o azyl, mezi nimi 521 Syřanů.
Dozná dosavadní praxe nějakých změn? Do budoucna to není vyloučeno, ale mohlo by dojít k paradoxní situaci. Zatímco Evropan cestující například na černý kontinent nemá šanci odletět do africké země, do níž potřebuje předem vystavené vízum, opačně by to neplatilo. Do letadla v Africe směr EU by mohl nastoupit každý Afričan, který by prohlásil, že má v Evropě nárok na azyl.