V pásu smrti, který se táhl podél hranice mezi bývalým západním (SRN) a východním Německem (NDR), se může stále nacházet až 30 tisíc min. Byly to ďábelské, zákeřné zbraně, které východoněmecký socialistický režim nasazoval proti svým občanům, kteří chtěli uprchnout na Západ.
Na vnitroněmecké hranici bylo od roku 1961 rozmístěno nejméně 1 322 700 kusů protipěchotních nášlapných min a jim podobných výbušných zařízení, jež měly za cíl zranit člověka, který je aktivoval.
Vnitroněmecká hranice (innerdeutsche Grenze) byla dlouhá 1394 kilometrů a táhla se od hranic s bývalým Československem nejdříve na západ a poté na sever až k Baltu. Tato hranice vznikla fakticky už po druhé světové válce a oddělovala sovětskou zónu od západních okupačních zón.
Roku 1949 se stala hranicí mezi dvěma německými státy. Zanikla v roce 1990 v čase sjednocení Německa.
Pod mezinárodním tlakem, ale i kvůli škodám způsobovaným explozemi po relativně častých kontaktech se zvířaty, nechal někdejší šéf NDR Erich Honecker miny v polovině osmdesátých let minulého století odstranit.
Východoněmečtí pohraničníci ale mnoho výbušných zařízení přehlédli, nebo je nenašli. Miny totiž sestávaly převážně z plastů a dřeva, a nebylo je s klasickými minohledačkami snadné odhalit.
Po pádu berlínské zdi se tudíž uskutečnilo další nákladné odminování pásu dlouhého asi 800 kilometrů, na němž byly miny umístěny. Ale ani tehdy se nepodařilo příslušné území dokonale vyčistit.
Expertíza durynské vlády došla k závěru, že v někdejším zakázaném území se může stále nacházet až 33 tisíc min. A co je ještě horší, mohly být odplaveny daleko od místa původního uložení. Zemská vláda Durynsku (Thüringen) nyní uvedla, že další čištění od min by ji mohlo stát až 6,5 milionu eur (asi 180 milionu Kč).
Na internetových fórech bývalých strážců hranic NDR se o příčinách "zmizení" mnoha nášlapných min diskutuje zcela otevřeně. Údajně docházelo k tomu, že při silných deštích či dokonce záplavách byly miny odplaveny pod hraničními zdmi na neznámá místa. V potocích i řekách se případně mohly dostat opravdu hodně daleko.
Zdi měly přitom základy v hloubce plus mínus 60 centimetrů. Zvláště nebezepečná byla v tomto směru minová pole na svazích.
Část dosti citlivých plastických min přivedl k výbuchu těžký mokrý sníh, který se nad nimi nahromadil. Část min s dřevěnými plášti byla určitě shnilá tak, že je hledači roku 1990 prostě přehlédli, míní experti.
Východoněmecké pohraniční jednotky pokládaly miny hlavně tam, kde se pásmo smrti různě stáčelo, anebo kam nebylo snadné dohlédnout ze strážních věží. Minová pole se zpravidla dodatečně obehnala plotem, na němž byly varovné cedule. Existovala ale i falešná minová pole, na nichž žádná výbušná zařízení nebyla.
Protipěchotní miny byly dlouhá desetiletí běžnou zbraní snad všech armád světa. Až nedávno se vojska začala pod tlakem celosvětové kritiky této výzbroje postupně zbavovat. Jak už zmíněno, v NDR šlo o zvláště zavrženíhodnou taktiku, neboť režim je používal proti vlastním občanům.
A nejen to. Na východní Němce čekaly, pokud se k němu dostali, na posledním plotu (zdi), který jím při útěku zbýval překonat, zvláštní miny označované SM-70.
Byly vyvinuty speciálně proti "útěkům z republiky (Republikflucht) a pohraničníci je umisťovali na sloupcích. Měly usměrňující účinek a aktivoval je nástražný drát.
Z těchto min se dochovaly jen dva originály, které se roku 1976 podařilo s nasazením vlastního života odmontovat kritikovi socialistického režimu NDR Michaelu Gartenschlägerovi. Při snaze odstranit třetí SM-70 ho zastřelilo zabijácké komando východoněmecké státní bezpečnosti.
Protože dosud stále neexistuje celkový soupis všech obětí vnitroněmecké hranice, není ani přesně známo, kolik lidských životů mají miny a samostřílná zařízení na svědomí. Zdaleka ale nešlo jen o uprchlíky, miny zabily i celou řadu samotných pohraničníků.
Okolo Berlína se miny SM-70 nekladly. Důvodem byly obavy, že by se pro západní spojence (Američané, Britové, Francouzi) v Západním Berlíně staly důvodem k sankcím vůči NDR. V Berlíně byly hranice ve srovnání s provincií mnohem užší, a tím byl i těsnější kontakt lidí s berlínskou zdí.
Ohromným štěstím je, že ztracené miny na vnitroněmecké hranici od roku 1990 nikoho vážně nezranily, ani nezabily. Lidé na ně ale občas narazí. Jednu takovou minu našli například před čtyřmi lety manželé, kteří byli na procházce u obce Schalkau.
