Po brexitu se zde cítím jako nevítaný cizinec, stěžoval si zpravodaj

Došlo mi to až dva týdny poté, co jsem to udělal. V úterý jsem v londýnském parku pozoroval, jak si mé děti hrají s jinými dětmi. Chtěl jsem je přivolat, ale zarazil jsem se. Mé děti v Británii strávily téměř celý život a mají bezchybnou angličtinu, ale já mám znatelný nizozemský přízvuk. Kdybych na své děti zavolal, tak by si o nich ostatní děti myslely, že jsou cizinci. Před šesti měsíci by mě nic podobného nenapadlo. Teď si uvědomuji, že na veřejnosti mluvím tišeji, píše zpravodaj britského listu The Guardian Joris Luyendijk.

Něco v Anglii hnije, a výsledek referenda, ve kterém se Britové rozhodli pro vystoupení z EU, hnilobný proces zásobuje notnou dávkou kyslíku. Problém netkví v tom, že všichni Angličané jsou rasisti a xenofobové, tak tomu opravdu není. Hlavní překážkou je skutečnost, že Angličané, kteří rasisti jsou, mají po brexitu pocit vítězství a dojem, že si mohou dělat co chtějí. Britská vláda dělá velmi málo pro to, aby těmto dojmům zamezila a bulvární média vlnu rasismu jen živí.

Úroveň anglického listu The Daily Mail zase klesla o něco více. List publikoval devět malých fotografií telefonujících řidičů náklaďáků a přidal k události následující titulek: "Sedmnáct řidičů náklaďáku z ciziny telefonovalo při rychlosti 80 kilometrů v hodině." Klíčové je to, že řidiči jsou z ciziny, a tudíž nebezpeční. The Daily Mail podobné články publikoval v hojné míře už v minulosti. Můj "oblíbený" titulek, který se objevil na přední straně, zněl následovně: "Vrazi a násilníci z EU, které se nám nepodařilo deportovat."

Vědecké studie dokládají, že lidé snadno uvěří negativním předsudkům. Naše mozky si s větší pravděpodobností zapamatují negativní informace než pozitivní. Pro skupiny, vůči kterým už máme negativní předsudky, toto tvrzení platí dvojnásob. Novináři by tak měli etnickou či náboženskou příslušnost zmiňovat pouze tehdy, když se přímo vztahuje k obsahu zprávy. Titulek "řidiči náklaďáků z ciziny " toto kritérium nesplňuje, tedy pokud si nemyslíte, že britští řidiči nikdy za volantem netelefonují.

Když jsem se do Anglie před pěti lety přestěhoval, měl jsem ze slova cizinec zcela jiný pocit. Británie pro mne byla země, ve které se guvernérem centrální banky mohl stát Kanaďan. Zkuste si představit, že by německou Bundesbanku vedl někdo, kdo není Němec. Londýnský finanční sektor, ve kterém jsem pracoval, byl plný evropských emigrantů, kteří mi říkali, že si zde poprvé nepřipadají jako cizinci. "Je to jakoby neviděli barvu mé pleti," říkali bankéři alžírsko-francouzského či turecko-německého původu. "Pro ostatní není důležité, jak vypadáte a odkud pocházíte, ale co dokážete," vysvětlovali.

Přesuňme se do současnosti a můžeme být svědky toho, jak žena polského původu v televizním pořadu stanice BBC říká, že už se v Anglii necítí vítána. Publikum ji tehdy vypískalo, lépe snad její výrok už potvrdit nemohlo. Británie je teď zemí, ve které premiérka vyzývá firmy k tomu, aby zveřejňovaly seznamy cizinců, které zaměstnávají. V jiném případě jedno z ministerstev vlády zakázalo Londýnské škole ekonomie a politických věd, aby profesoři z ciziny radili vládě ohledně brexitu. Tato dvě prohlášení sice byla odvolána, ale jeden ministr řekl, že občané EU budou trumfem v bruselských jednáních o brexitu.

Deníky The Daily Express a The Daily Mail soutěží o to, kterému se povede otisknout víc pobuřujících výroků na adresu migrantů a cizinců. Když si musím ve zdravotním dotazníku vybrat mezi kolonkou britský běloch a jakýkoli jiný běloch, zbývající nevinnost se vytrácí. To samé se dá říci o školních dotaznících, ve kterých se musí vyplnit studentova rasova a etnická příslušnost.

Když vidím někoho číst bulvár tohoto typu, vždy se zamyslím nad tím, proč čtenář platí za lži o lidech jako jsem já. Jsem privilegovaný Holanďan, který patří ke střední třídě a mohu se kdykoliv vrátit do své země, která je ještě bohatší než Anglie. Jak se ale asi cítí dívka z Kosova, která vyrůstá mimo Londýn?