Kdyby k atentátu na Heydricha došlo u nás, Poláci by se předháněli, kdo poskytne jeho aktérům úkryt, míní Aleksander Tarnawski, poslední žijící polský parašutista, vysazený za války z Londýna na pomoc domácímu odboji.
Britský ministerský předseda Winston Churchill označil výsadkáře jako "ty, kteří mají podpálit Evropu", zaplavit ji diverzními akcemi, aby se ani v zázemí nemohli Němci cítit bezpečně. Prakticky už od začátku roku 1941 tak exilové vlády okupovaných zemí začaly s vysazováním parašutistů. Polsko bylo v tomto směru průkopníkem. V letech 1941 až 1945 nad Polskem seskočilo 316 parašutistů na pomoc Zemské armádě (Armia Krajowa), podzemní odbojové skupině řízené z Londýna. Vžil se pro ně název Cichociemni. Zde je příběh jednoho z nich, Aleksandera Tarnawského (96), který na podzim 1939 utekl z okupované vlasti do Francie a Velké Británie, v dubnu 1944 byl vysazen nad Polskem.
Jak jste se tam dostal k parašutistům?
Odvezli nás na sever, do Skotska, kde jsem se stal příslušníkem formující se tankové divize, byla to monotónní doba nicnedělání. Jednoho dne asi v roce 1943 mě zavolali do kanceláře, kde byl plukovník z Londýna a nabídl mi, zda bych neměl zájem být vysazen v Polsku. Měl jsem plné zuby té věčné nečinnosti a bez váhání jsem se přihlásil.
Absolvoval jste poté ještě nějaké výběrové řízení?
Nic takového se nekonalo, následoval výcvik a prošel jen ten, kdo stačil a byl úspěšný (ze 2413 kandidátů jich výcvik ukončilo 606, pozn. red.). Nejdřív byl výcvik po fyzické stránce, tedy kondice, sebeobrana a podobně, poté jsme v Manchesteru měli cvičné seskoky. Celkem pět, z toho jeden v noci. Následně nás přesunuli do Anglie, kde jsme se školili ohledně situace doma v Polsku a měli jsme také kurz v ovládání zbraní a v práci s výbušninami. Učili jsme se i silent killing, tiché zabíjení.
Vysazen jste byl v noci na 17. dubna 1944 spolu s dalšími dvěma výsadkáři, Stefanem Górskim a Marianem Kuczyńskim. Letěli jste s polskou posádkou z italského Brindisi. Jak vzpomínáte na let?
Už byla jiná doba než v začátcích, vše bylo perfektně zorganizované. Nikdo neskákal naslepo, ale letadlo naváděl radiomaják, který na zemi umístili odbojáři, kteří nás čekali. Každý z nás měl dvě pistole a další výzbroj, ale absolutně nejdůležitější věc byl pás se zlotými a americkými dolary. Žádné rituály se kolem toho všeho moc nedělaly. Prostě jsme si posedali do letadla na lavice, nad Budapeští nás trochu ostřelovali, pak přišel dispečer, otevřel poklop a zakřičel: Action, station. Vrhli jsme se všichni rychle dolů, skákali jsme z velmi malé výšky, asi 130 metrů, abychom nedopadli daleko od majáku a našli se s těmi, kteří nás čekali.
Seskočil jste v pořádku?
Vysoukal jsem se dolů poklopem, padák se otevřel samočinně, chvilku jsem letěl a už byl na zemi. Seskočili jsme asi třicet kilometrů jižně od Varšavy u vesnice Baniocha. Bez problémů jsme se našli s odbojáři ze Zemské armády a vůbec první, co se stalo, bylo, že si od nás vzali ty pásy s penězi. Pak jsme posbírali padáky a výzbroj, poté nás doprovodili do nějaké chalupy a druhý den ráno jsme už každý sám šli na stanici úzkokolejné dráhy, která odtud jezdila do Varšavy.
Pro samostatný pohyb po Polsku vás vybavili falešnými dokumenty?
Měli jsme kennkarty, všechno, co bylo potřebné, vyráběli je prvotřídní specialisté. Kromě toho nám před výsadkem důkladně zkontrolovali oblečení, aby nebylo poznat, že je šité v Anglii. Přijel jsem do Varšavy, kde jsem před tím nikdy nebyl, ale měl jsem to naučené podle plánu města, jak se dostanu na adresu, kde čekala takzvaná tetka. Zazvonil jsem u dveří, tetka otevřela, vyměnili jsme si hesla a ona se mě ujala. První dva dny mě doprovázela po městě, byli jsme zavěšení do sebe jako zamilovaný pár, abych se ve městě zorientoval. Po dvou dnech jsem přešel k rodině, která mě ukrývala, a čekal na další rozkazy. Odveleli mě do blízkosti bývalé hranice mezi Polskem a SSSR. Nakonec jsem se v červnu 1944 dostal ke skupině Zemské armády Okręg Nowogródek pod velením Janusze Prawdzice-Szlaského, která operovala na pomezí dnešního východního Polska a Běloruska.
S partyzány Zemské armády jste pak bojoval proti Němcům?
Měl jsem sám vynikající výcvik, a tak jsem byl instruktorem diverze a sabotáží u jedné z jednotek. Bojovali jsme však především se sovětskými partyzány, Němcům totiž bylo úplně jedno, co se dělo ve venkovských oblastech, zajímaly je jen železniční tratě, které si dobře hlídali a ani nemělo moc cenu na ně útočit. Na venkově byli jen polští a ruští partyzáni a různé bandy, které drancovaly a okrádaly obyvatele.
Jak se jako parašutista vycvičený za druhé světové války díváte na atentát na Heydricha? Byla to dobře naplánovaná a provedená operace?
Sama akce byla dokonalá. Parašutisté si na něj počkali a zasáhli ho tak, že nakonec zemřel. Ale co se stalo později? V Polsku by měli spoustu možností, kde se ukrýt, a pohodlně by mohli přečkat do doby, než by pátrání po nich skončilo. Sám se divím, co se stalo v Česku, že se ti chudáci neměli kde ukrýt. Zdá se mi, že Češi neměli zájem dělat Němcům velké potíže, aby je nechali na pokoji.
* Jak se tehdy ještě neplnoletý Aleksander Tarnawski dostal z okupované vlasti do západního odboje?
* Jak se v odboji udržovala disciplína? Měli parašutisté nějaké instrukce pro případy, kdy by se dostali do rukou gestapu?
* Kde pro Aleksandra Tarnawského válka skončila a jaké byly jeho poválečné osudy?
* Mohl se po válce setkávat s někdejšími spolubojovníky?
Autorem rozhovoru je Tomáš Vlach, editor ČRo Radiožurnálu, Gliwice.
