Nová srbská hlava státu ještě ani pořádně nedosedla do svého křesla, a už stačila utrousit výroky, které rozčílily hlavně Chorvaty, Bosňáky a Černohorce. Jde v první řadě o poznámky o městech Vukovar a Srebrenice v rozhovoru s dopisovatelem německého listu Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tomislav Nikolić říká, že sní o Velkém Srbsku, ale že se mu tento sen už zjevně nesplní.
Při návštěvě v Moskvě, kam vedla Nikoličova první zahraniční cesta v novém úřadě, navíc zaujal postoj ke Gruzii a jejím odtrženeckým oblastem Jižní Osetie a Abcházie. Srbský prezident se v této otázce staví bezpodmínečně na stranu Ruska.
Bělehrad by podle něj měl obě republiky diplomaticky uznat. Jižní Osetii dosud uznaly jen Rusko, Venezuela a ostrovní státeček Nauru. Pokud jde o Kosovo, zůstává stále součástí srbského státu.
Tomislav Nikolić, kdysi partajní kolega (Srbská radikální strana) Vojislava Šešelje, který je u mezinárodního trestního tribunálu v Haagu (ICTY) obžalován z válečných zločinů, si ve svých výrocích nebere příliš servítky. A ti, kdo ho znají, tvrdí, že to myslí opravdu vážně.
Nikolić byl dříve ultranacionalista, který teprve poslední čtyři roky zastává proevropskou politiku. Ještě v roce 2007 dovedl k vítězství v parlamentních volbách zmíněnou ultranacionalistickou Srbskou radikální stranu, s níž se však brzy rozešel právě kvůli sporům o evropskou politiku.
V otázce Velkého Srbska Nikolić například prohlásil: "Vukovar byl srbský. Tam se Chorvaté nemají co vracet." Ve skutečnosti bylo toto město, které leží na chorvatském území ve Východní Slavonii, místem, jehož dvacet tisíc obyvatel tvořili zástupci zhruba dvou desítek národností.
Chorvaté tvořili s 47 procenty největší skupinu, Srbů bylo 32 procent. Známé barokní město ale srbské dělostřelectvo téměř srovnalo se zemí. A na podzim roku 1991 ho Srbové po těžkých tříměsíčních bojích dobyli.
Nesrbové, kteří přežili předchozí peklo, byli vyhnáni.
Vukovar se stal jedním z nejhrůznějších případů války na Balkáně v letech 1991 až 1995. Mezi jinými srbští ozbrojenci popravili asi 200 lidí z vukovarské nemocnice.
Předchozí srbský prezident Boris Tadić se roku 2010 při návštěvě Vukovaru za masakry spáchané jeho krajany omluvil. Nikolić byl za války jedním z četnických velitelů.
Na rozdíl od jiných oblastí nebyla Východní Slavonie s Vukovarem dobyta zpět. Na základě chorvatsko-srbské dohody z Erdutu byla oblast roku 1995 spravována OSN a 1998 reintegrována do Chorvatska. Do bývalých domovů se začalo vracet i mnoho srbských uprchlíků, kteří odsud utekli.
Po okamžitých protestech chorvatské strany, též prezidenta Iva Josipoviče, své výroky otištěné ve Franfurter Allgemeine Zeitung Nikolić dementoval. Žurnalista, který s ním hovořil, ale poté nahraný rozhovor zveřejnil, čímž lehce dokázal, že výroky srbského prezidenta jsou autentické.
Nikolič také odmítl, že zabití více než sedmi tisíc muslimských hochů a mužů v červenci 1995 jednotkami bosenských Srbů byla "genocida". Podle něj je velmi obtížné u soudu dokázat, že nějaká událost měla formu genocidy. Mezinárodní soud v Haagu vraždění muslimů u Srebrenice za genocidu označil.
Podle některých škarohlídů je Nikolić učenlivým žákem Dobrici Čosiče, literáta, národního teoretika a prezidenta Svazové republiky Jugoslávie v letech 1992 až 1993. Ten v osmdesátých letech minulého století prohlašoval, že Srbové by měli lhát, pokud jim bude lhaní ku prospěchu.
Nový srbský prezident 29. května uvedl, že sice uznává Černou Horu, ale nikoli rozdíl mezi Srby a Černohorci. Nikolić sice tvrdí, že je pro Evropskou unii, avšak současně doufá, že mezi Srby a Rusy zůstanou úzké vztahy.
