Dvaasedmdesátiletý kandidát Zelených Alexander Van der Bellen (strana Zelených) porazil v těsném souboji o křeslo prezidenta kandidáta Svobodných Norberta Hofera a stal se novým rakouským prezidentem. Rakousko nebude mít poprvé v poválečné historii prezidenta, nominovaného lidovci nebo sociálními demokraty.
Na jedné straně muž, který jako člen nacionalistické strany Svobodných podporuje uzavření hranic před uprchlíky, na druhé straně politik, jehož rodina si sama prošla těžkou uprchlickou anabází. Před takovou volbou stáli Rakušané v nedělním druhém kole prezidentských voleb, v němž se rozhodovali mezi "populistou" Norbertem Hoferem a kandidátem Zelených Alexanderem Van der Bellem. A i když výsledky voleb byly velmi těsné, nakonec přece jen zvítězil Van der Bellen, který má k uprchlíkům přece jen mnohem smířlivější postoj než Hofer. A není divu.
Novým rakouským prezidentem totiž bude politik, který má "uprchlictví" doslova v genech. Předci Alexandera Van der Bellena se v 18. století přestěhovali z Nizozemí do carského Ruska, kde rodina ve městě Pskov dosáhla významného postavení a dočkala se i šlechtického titulu. Po bolševické revoluci v roce 1918 však byl nucen dědeček současného rakouského prezidenta uprchnout i s dětmi do sousedního Estonska. Otec Alexandera Van der Bellena získal v roce 1934 estonské občanství a oženil se s Estonkou. Když ale po roce 1940 anektoval Estonsko Sovětský svaz, rodina se během druhé světové války ocitla znovu na útěku. Jako ruští "aristokrati" a uprchlíci z Ruska by Van der Bellenové neměli zřejmě velké šance na přežití.
Rodina nejprve odjela vlakem do východní Pruska, odkud po strastiplné anabázi v uprchlickém táboře přesídlila do Vídně. Tam se v roce 1944 narodil také budoucí rakouský prezident. Jenže o rok později se Van der Bellenové museli znovu stěhovat. Když se k Vídni začala v roce 1945 blížit Rudá armáda, uprchli Bellenovi rodiče do Tyrolska.
V Tyrolsku začal Alexander Van der Bellen studovat gymnázium ještě jako estonský občan, rakouské občanství mu bylo propůjčeno až v roce 1958. Po gymnáziu vystudoval budoucí rakouský prezident ekonomii na Univerzitě v Innsbrucku a prakticky celý život působil jako vysokoškolský pedagog, který byl v roce 1974 už jako erudovaný vědec a ekonom jmenován profesorem.
Politická kariéra Van der Bellena začala v sociální demokracii, jejíž členem byl až do roku 1980. Poté ho však kolega z univerzity přesvědčil, aby vstoupil do Strany zelených (Grünen). Když Zelení v roce 1995 propadli ve volbách, Van der Bellen se ujal stranického předsednictví. Na tomto postu pak vydržel takřka dvanáct let. Zároveň byl dlouholetým rakouským poslancem za Zelené a později také vídeňským zastupitelem. V Rakousku Van der Bellena obvykle titulují jako "zeleného profesora", má také přezdívku "Saša".
Van der Bellen je podruhé ženatý. V roce 2015 se po takřka padesáti letech rozvedl se svou ženou Brigitte, s níž má dva syny a vstoupil do manželství se svou dlouholetou stranickou kolegyní Doris Schmidauerovou. Vítězství Van der Bellena v prezidentských volbách znamená mimo jiné konec hegemonie nejsilnějších rakouských stran v křesle prezidenta. Od konce druhé světové války se totiž nestal rakouským prezidentem nikdo jiný než kandidát sociální demokracie nebo lidovců. Van der Bellen do voleb oficiálně vstoupil jako nezávislý, ovšem s oficiální podporou Zelených.
