Archivní senzace
Řídí světové dění tajně ilumináti? Ale kdeže...

Kolem tajného spolku iluminátů se kupí mnoho spikleneckých teorií. Ilumináti patří k zlopověstným a nejtajuplnějším tajným společnostem, jež byly kdy založeny. Jak už to ovšem často bývá, pravda o nich už tak tajuplná není, což dokládá i manuskript, který byl nyní objeven v jednom muzeu v Berlíně a jenž odhaluje skutečné cíle záhadného zakladatele iluminátů.

Slovo ilumináti pochází z latinského "osvícení" a v dějinách ho ke svému označení nebo ke své charakteristice používaly různé skupiny už od 14. století. Tento článek se věnuje hlavně původním bavorským iluminátům, jejichž moderní podoba je někdy spojována s takzvaným novým světovým řádem.

Během krátké fáze své existence v 18. století se ilumináti snažili získat moc a vliv - veskrze neúspěšně. A když je po zhruba deseti letech zakázali a pronásledovali, začala jim část veřejnosti, trochu paradoxně, tuto moc náhle přisuzovat.

Někteří zastánci spikleneckých teorií dodnes věří, že skupinka iluminátů kolem mladého filozofa a profesora církevního práva Adama Weishaupta (1748 až 1830) vdechla život spolku, který od té doby (spolu)řídí světovou politiku. Nehledě na svůj zákaz roku 1785 prý toto bratrstvo existuje dodnes.

Historikům se daří jen obtížně tlumit fantazie s ilumináty spojené. V neposlední řadě proto, že zkoumání jejich řádu ztěžuje nedostatek pramenů. Nyní objevné dokumenty ale vrhají na dosud neprůhledný vznik iluminátů nové světlo, píše německý deník Die Welt.

Jde konkrétně o fragment textu, který už před nějakým časem objevil berlínský historik Reinhard Markner v aktech svobodných zednářů. Zakladatel iluminátů Weishaupt v něm načrtl obrysy tajné společnosti, kterou plánoval. Dokument byl sepsán zhruba půldruhého roku před tím, než se Řád iluminátů 1. května 1776 skutečně zrodil.

Výraz "ilumináti" se v objeveném textu ještě nevyskytuje. Zato určuje cíle, které si má Weishauptovo tajné společenství stanovit. Rukopis má za sebou slušnou odyseu. Naposled skončil v Tajném státním archivu Pruského kulturního dědictví (GStAPK) v berlínské čtvrti Dahlem, který je eldorádem historiků.

Jsou zde uchovávány i rozsáhlé archivy různých zednářských lóží v Německu. Akta, seznamy členů, rituální texty... Kdysi je zabavili nacisté, protože se báli tajné opozice. Po 2. světové válce je Rudá armáda odvezla do Moskvy, ale později se vrátily do Německé demokratické republiky (NDR).

Rakouský historik Markner se specializuje na období osvícenství a na dějiny svobodných zednářů. Weishauptův rukopis už pozná na první pohled. Marknerovým cílem je rekonstruovat důležité originální texty iluminátů a vydat je knižně. Dílo má vyjít letos na podzim. Nejprve v angličtině s názvem The Secret Book of Wisdom (Tajná kniha moudrosti) a poté v němčině.

Weishaupt učil své přívržence, že opravdová moudrost se musí předávat dále tajně, aby byla chráněna před cenzurou a pronásledováním ze strany katolické církve a světské vrchnosti, vysvětluje Markner. Tato myšlenka je cítit už ve zmíněném manuskriptu. Jde o opis, originál se ztratil.

Tajná škola ctnosti

Fragment zachoval budoucím pokolením známý zednář Friedrich L. Schröder (1744 až 1816). Původní rukopis koupil ještě za Weishauptova života a nechal zhotovit několik jeho opisů, jež začátkem 19. století kolovaly v zainteresovaných zednářských kruzích. Během doby ale písemnost upadla v zapomnění.

Když Weishaupt text psal, bylo mu kolem 25 let a čerstvě ho jmenovali profesorem církevního práva v Ingolstadtu. Protože zjevně nebyl učením příliš vytížen, začal se zabývat vznikem jiné, tajné školy, jež má své žáky (členy) vést cestou ctnosti.

Ideálem, kterého se má dosáhnout, je co nejlepší rozvoj všech tělesných a duševních schopností a sil. Oč je mlhavější cíl, o to konkrétnější jsou struktury klubu, o kterém přemýšlel. Jeho škola měla mít podobu tajných seminářů, čtenářských kroužků, jež měly vzniknout v co největším počtu měst. Jejich členové si měli společně obstarávat nové knihy a půjčovat si je mezi sebou. Konspirace zaručovala, že šlo také o brizantní literaturu.

Aby získali vliv, sází Weishaupt na infiltraci. Jeho žáci měli potajmu vést a ovlivňovat jiná uskupení. K tomu však bylo třeba silných osobností. Rekruti proto měli pocházet z elit. V naší škole nesmíme trpět nikoho, kdo by nezastával buď nějaký veřejný úřad, nebo se nezabýval něčím, co je užitečné publiku, píše zakladatel iluminátů.

Aspiranti, kteří zatím žádné takové postavení nemají, musejí důvěryhodně prokázat, že o ně usilují. Pokud se něčí kariéra zadrhne, můžou dotyčnému diskrétně pomoci senioři lóže. Dostat se k cíli, úřadu, lze i pomocí peněz.

Zvláštní důraz kladl Weishaupt na kontrolu svých členů. Každý z žáků, jinochů - na ženy nepomýšlel - si musí vést deník a z něj na konci měsíce vypracovat shrnutí. Aby bylo zřejmé, jak daleko postoupil na cestě znalostí a ctností. Shrnutí se mělo vypracovávat též na konci roku, včetně stanovení cílů na rok příští.

Všechny tyto dokumenty měli členové přinášet na svá shromáždění, aby se vzájemně znali až do hloubi duše. Pokud někdo seznal, že druhý nějakým způsobem pochybil, třeba i charakterově, měl to hlásit protektorovi. Systém vzájemné denunciace měl spolek udržovat na uzdě. Pokud se někdo nechoval tak, jak se očekávalo, měl následovat nějaký trest. Jaký? Příslušný fragment se, bohužel, nedochoval.

Co je morálně správné, určují muži v čele společenství. Když se nějaký žák cítí dostatečně osvícený, aby sám vytvářel texty, musí je nejprve schválit protektor či určený cenzor.

Cynický moralista

Weishaupt byl idealista, jemuž leželo na srdci, aby se lidstvo morálně zlepšovalo, připomíná Die Welt. Byl to ale i cynik moci, který neměl problémy s klamáním lidí a jejich špiclováním. Zájem služby veřejnosti převážil ve sporném případě nad zájmy organizace.

Ilumináti, jejichž ideály byly rozum, rovnost a náboženská tolerance, zprvu sestávali jen z Weishaupta (zvolil si krycí jménu Spartacus) a čtyř studentů. Omezovali se toliko na Ingolstadt. Během sedmdesátých let 18. století se o jejich tajnůstkářský klub (tehdy to bylo v módě) začali zajímat vzdělaní občané a osvícení šlechtici v Mnichově.

Když ilumináti vzali do svých řad osvícence a spisovatele Adolpha Freiherr von Knigge, získali díky jeho vazbám na svobodné zednáře rychle na významu. Začali se šířit po celém Německu.

Ve své vrcholné fázi mělo bratrstvo kolem dvou tisíc členů, mezi nimiž byli Johann Wolfgang von Goethe, Friedrich Schiller či Johann Gottfried Herder.

Časem ale začali mnozí členové reptat. Čím více měli možnost nahlédnout do fungování tajné společnosti, do tajných stupňů, zvyklostí a rituálů, tím více získávali dojem, že se vše točí jen kolem sebe sama. A že skutečným cílem řádu není vyšší poznání jeho přívrženců, ale jen jeho pouhá existence. A že tajné pravdy, jež společenství údajně uchovávalo z rané doby existence lidstva, vůbec neexistují.

Mnozí spatřovali ve Weishauptovi jen hochštaplera, navíc s autoritářskými sklony. Když spolek nakonec roku 1785 v Bavorech zakázali, mnoho členů se už od jeho zakladatele odvrátilo. Teprve když už nebyli žádní ilumináti, začal se rodit mýtus o podzemní lóži plné mocných nepřátel státu. Tento mýtus přežívá dodnes.