I plakát s dvojicí vášnivě se líbajících mužů nebo setkání s transvestitou může sloužit jako integrační nástroj pro uprchlíky pocházející ze zemí, v nichž se o intimních otázkách většinou jen taktně mlčí. Že reakce na taková setkání mohou nabývat všech odstínů, dokazuje příklad jedné z berlínských ubytoven pro běžence.
V třípatrové budově bývalých kasáren na okraji Berlína ve čtvrti Spandau žije kolem tří stovek uprchlíků z celého světa. Nejčastěji přicházejí ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku, tedy muslimských zemí, kde jsou sexuální témata na veřejnosti tabu. Že je tomu ve spolkové republice jinak, poznají velmi rychle.
"Máme zde různé národnosti, které mají samozřejmě odlišné kulturní představy," říká Thomas Terber, jenž zde působí jako sociální pracovník. Třeba Moldavané na ubytovně chodí oděni výrazně spořeji, než odpovídá zvykům arabských žen a hlavně představám jejich mužů, z čehož někdy vznikají konflikty.
"V takových případech musíme hledat cestu k dohodě a zároveň do toho vnést naši kulturu a říct: Žijeme v Německu a tady jsou i homosexuálové, lesby. To tu děláme a i to patří k integraci," je přesvědčen padesátník Terber.
K integraci tu patří i dvojice plakátů, která několik týdnů visela na jedné z chodeb ubytovny. Jeden z nich zobrazuje dvojici líbajících se mladých mužů v berlínském metru, druhý dvojici žen taktéž ve vášnivém objetí. Fotku doprovází nápis "láska si zaslouží respekt" v němčině, arabštině a turečtině.
Plakáty pobavily i pobouřily
"Některé ženy okolo nich chodily a jen se chichotaly," vypráví o reakcích, které vzbudil nezvyklý pohled, sociální pracovnice Evelyn Kestenová. "Ale stalo se nám také, že někdo plakát strhnul," podotýká Terber, podle něhož vzbudily plakáty na celé ubytovně velké pozdvižení.
"Je to otázka tolerance. Do jaké míry něco takového můžu tolerovat, když tu žiji. A i tím se zdejší uprchlíci musí zabývat. Požadujeme to od nich," konstatuje muž, který v ubytovně ve Spandau pracuje rok a půl, a zažil si tu tak i loňské léto a podzim, kdy do Německa mířily statisíce uprchlíků.
"Všechno se nedá naučit. Jsou to procesy, které mohou trvat roky," míní Kestenová, podle níž si lidé někdy uprchlíky představují jako homogenní masu. I z reakcí na líbající se muže je ale podle ní zřejmé, jak moc se liší, a také to, že pro některé je integrace výrazně jednodušší než pro jiné.
Terber je přesvědčen, že také střetnutí s plakáty bylo krůčkem k integraci. "Fungovalo to, měli jsme tu i transvestitu, a i to fungovalo," říká. "Jestli to všichni akceptují, je otázka, ale konfrontujeme je s tím, protože to je součást naší společnosti," dodává.
