Místním se to nelíbí
Srebrenice: vrazi i oběti se potkávají na místech masakrů

Za zločiny spáchané ve východobosenském městě Srebrenica, kde srbské jednotky mezi 11. a 22. červencem 1995 zavraždily na osm tisíc lidí, bylo odsouzeno 43 někdejších příslušníků bosenskosrbské policie a armády. Celkem jim soudy vyměřily 600 let vězení a tři doživotní tresty. Někteří z odsouzených si své tresty již odpykali a nyní žijí na svobodě ať už ve Srebrenici, jinde v Bosně nebo třeba v sousedním Srbsku. To se nelíbí pozůstalým po obětech srebrenické genocidy, píše bosenský portál Detektor.ba.

Trojice z odsouzených, kteří před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY) pomáhali odkrýt pozadí zločinu, například získala ochranu a novou identitu. Mezi nimi i Dražen Erdemović, který vystupoval jako svědek obhajoby při soudu s Ratkem Mladičem a jenž si pětiletý trest za účast na postřílení tisícovky srebrenických mužů odpykal už v roce 2000. Nyní žije kdesi v Evropě.

Před třemi roky byl po 13 letech z finského vězení propuštěn Momir Nikolić. Někdejší vysoce postavený důstojník sice žije ve Švédsku pod novým jménem, často ale navštěvuje svou matku v městečku Bratunac, ležícím asi deset kilometrů od Srebrenice. Muž, který o událostech starých 22 let píše dvě knihy, je ale jen jedním z pachatelů, které mohou pozůstalí potkávat na místech, kde byli zabiti jejich nejbližší.

"Ve Srebrenici neustále potkávám zločince. Přibližně 400 lidí, kteří se různými způsoby účastnili genocidy, nyní pracuje v policejních složkách nebo na úřadech. Někteří dokonce učí na vysokých školách. Naše rodiny se nikdy nedočkají spravedlnosti... Podobné věci nemohou být obětem lhostejné," říká Hajra Ćatičová, předsedkyně sdružení Srebrenické matky.

Jedním z bosenskosrbských vojáků, kteří již vyšli z vězení, je i Vinko Pandurević, který nyní žije v Bělehradu a je aktivní ve sdružení někdejších důstojníků. Stěžuje si ale, že od propuštění nemůže najít práci jako vysokoškolský profesor. "Některé školy nikdy nepřijmou člověka s mou minulostí. Bojí se, že by to kritizovali novináři nebo nevládní organizace," říká Pandurević, který doposud odmítá, že by ve Srebrenici šlo o genocidu.

Srebrenické novinářce Medize Smajičové se nelíbí podpora, které se zločincům někdy dostává od pravoslavné církve. "Srbský národ se kvůli tomu nikdy nezbaví nálepky zločinců. Když (pachatelé) žijí na místech, kde provedli své zločiny, působí to bolest obětem, které je každý den potkávají," říká Smajičová, podle které mají sice lidé žít společně, ale každý by měl vědět, kde je jeho místo. "Říkám to kvůli příštím generacím, které by už měly žít normálně," dodává bosenská novinářka.

Systém se změnil

Otázkou, jak se mají zpátky do společnosti zapojit pachatelé válečných zločinů, se zabývá například sociolog Ivan Šijaković, podle jehož slov se tento problém objevil v západní Evropě po druhé světové válce. "Změnil se hodnotový systém. Po právní stránce lidé, kteří si odpykali svůj trest, mohou žít, kde chtějí. Všechno záleží na jejich morálním profilu," říká profesor, který přednáší na univerzitě v Banja Luce.

Podle Šijakoviče záleží hlavně na tom, jak pachatel sám vnímá situaci a jestli mu přijde normální přijít na místo zločinu. "Oběti se cítí špatně, ale s tím nemůžeme nic dělat, žijeme v postmoderním světě. Vždyť se dočkali rehabilitace i fašističtí zločinci. Morálka zkrátka degradovala a nic nás už nemůže překvapit," uzavírá Šijaković.