Migrační krize
Šťastní uprchlíci ve věznici. Nizozemsko si vytrhlo trn z paty

V Sýrii žila Mišlín Kafaová v hrůze, kdykoli její matka odešla nakupovat - že už se nevrátí domů nebo že ji a jejího bratra, když jsou sami v bytě, zabijí. Nyní se domovem této desetileté dívky stalo bývalé nizozemské vězení, ale je tu mnohem šťastnější než bývala v Damašku.

"Pořád si tady hraju, mám tu spoustu kamarádů a cítím se v bezpečí. Jsem hrozně šťastná, že jsme v Nizozemsku," řekla. "Chodím do školy, učím se holandsky, umím jezdit na kolečkových bruslích a mám holandskou kamarádku Evu, se kterou jsem se seznámila v kostele při nedělní mši. Chci tady vyrůst a stát se oční lékařkou."

Mišlín a její rodina jsou mezi zhruba 600 lidmi, kteří žijí ve vězeňském komplexu v jihovýchodní části Amsterdamu. Většina z nich uprchla před válkou, diskriminací nebo bídou v zemích, jako je Sýrie, Afghánistán, Irák nebo Eritrea.

Jejich příliv se zpomalil - z 58 900 žadatelů o azyl během vrcholící evropské krize běženců v roce 2015 na 31 600 v roce 2016, uvedla nizozemská imigrační a naturalizační služba. Ale lidé stále přicházejí.

Mezitím úměrně tomu, jak v Nizozemsku klesá kriminalita, země hledá nové způsoby, jak naplnit své věznice. Vláda už umožnila Belgii a Norsku umístit jejich vězně do prázdných cel a několik nizozemských věznic bylo dočasně slouží coby středisko pro žadatele o azyl.

Ubytování pro uprchlíky

V komplexu Bijlmerbajes slouží čtyři ze šesti budov k ubytování uprchlíků a běženců. Většina z nich už získala povolení zůstat v Nizozemsku, ale čekají na bydlení. Mezitím se účastní aktivit, jež jim mají pomoci integrovat se do nizozemské společnosti, říká Menno Schot, který středisko vede.

"Děláme, co je v našich silách, aby se naši rezidenti cítili jakou součást komunity. Fungujeme jako jejich průvodci životem v Holandsku," řekl Schot. "Od těch, kteří už se přestěhovali do svých nových domovů, často slyšíme, jak se jim stýská po době, kterou strávili v Bijlmerbajes."

Nadia Gattasová, 82letá syrská uprchlice, jejíž dům byl zničen, se nemůže dočkat, až se přestěhuje do svého stálého domova. A pěje chválu na nizozemskou vládní agenturu COA, která má na starosti žadatele o azyl.

"Pravidelně navštěvuju lékaře, cítím se v bezpečí a šťastná. Jsem obklopená svými syny a vnoučaty," řekla. "Chybí mi můj dům v Sýrii, ale vím, že kdybychom tam zůstali, tak bychom umřeli."

Členka rady COA Janet Helderová říká, že je důležité, aby COA poskytovala lidem nejen střechu nad hlavou, ale také jazykové kurzy a pomohla jim zapojit se do nizozemské společnosti i na trh práce. "Věříme, že rychlá integrace a zapojení se do společnosti jsou nesmírně důležité pro budoucnost Nizozemska," dodává Helderová.

Zafar Sahil, který v roce 2015 uprchl před násilím v afghánské metropoli Kábulu, byl ubytován v jiném nizozemském vězení, než ho přesunuli do Bijlmerbajes. V Íránu se oddělil od své matky a mladšího bratra, když se snažili dostat do Turecka, a stále si není jistý, co se s nimi stalo.

"Nikdy jsem neměl pocit, jako bych byl ve vězení," řekl. "Je to přesně naopak. Získal jsem si tu spoustu nových přátel z různých zemí, seznámil jsem se s nizozemskými sousedy, kteří nás přišli navštívit. Pozvali nás k sobě na návštěvu a pomáhali nám pochopit nizozemskou kulturu."