Sny se plní jen občas, a někdy pouze na chvíli. Možnost lepšího života v Evropě se loni několik měsíců zdála být na dosah, což přilákalo více než milion uprchlíků z chudých a konflikty zmítaných zemí Blízkého východu a Afriky. Aby se dostali na starý kontinent, riskovali často cestou přes moře život a zkoušeli štěstí. Jenže zpřísňování hraničních kontrol na trase k zemím zaslíbeným - Německu a Švédsku - pro tisíce z nich znamená, že zůstali sami a bez prostředků na místě, kde vůbec být nechtějí - v hospodářskými problémy zmítaném Řecku.
Devětadvacetiletý Libanonec Ajmán Daher zaplatil převáděčům 1500 dolarů, aby se mohl společně s dalšími 80 lidmi tísnit na gumovém člunu během krátké, ale nebezpečné plavby z Turecka na řecký ostrov Chios. Jeho cílem bylo Německo, kde žije jeho otec a tři bratři.
"Žije se tam dobře a bezpečně, což se o mé vlasti říct nedá," vysvětluje své rozhodnutí mladý Libanonec.
Aby se do Německa dostal, musel by po překročení řecko-makedonských hranic překonat západní Balkán - stejně, jako se to během pěti loňských měsíců celkem snadno podařilo stovkám tisíc lidí. V červnu totiž tyto země otevřely své hranice, aby umožnily průchod žadatelům o azyl, když se Evropa zmítala mezi soucitným přístupem k migrantům a obavami týkajícími se bezpečnosti a integrace obrovského počtu běženců.
Koncem listopadu se ale brána začala zavírat a podle řeckých úřadů může být během několika měsíců uzavřena neprodyšně. Makedonie na své území vpouští už jen Syřany, Afghánce a Iráčany, což znamená, že v prosinci odmítla vstup 12 tisíc z celkem asi 103 tisíc běženců, kteří se dostali k jejím hranicím.
Sálih Rijaši, pětačtyřicetiletý bývalý policista z Jemenu, který už téměř rok ničí občanská válka, to považuje za absurdní. "Proč Makedonie pouští jen lidi z těchhle tří zemí? I v jiných zemích je válka. Moji vlast boje silně poškodily," stěžuje si muž, který by i s rodinou rád do Švédska, ale teď tráví čas v uprchlickém táboře Elaionas nedaleko Atén. V prefabrikovaných obydlích tam žije 560 lidí ze 14 zemí.
Na stadionu Hellenikon, který kdysi sloužil jako olympijské sportoviště, je ubytováno 280 lidí, včetně Aliho Heydara Akiho, učitele angličtiny ze Somálska. "Do Somálska se vrátit nemůžu. Prodal jsem polovinu domu, abych měl na cestu," tvrdí.
Kolik přesně lidí kvůli změně přístupu makedonských úřadů uvázlo v Řecku, není známo. Ale porovnáním počtu běženců, kteří od konce listopadu dorazili do Řecka, a počtu těch, kteří pak pokračovali v cestě dál přes Makedonii, vychází číslo 38 tisíc.
Řecký ministr pro migraci Janis Muzalas odhaduje, že lidí, kteří nedobrovolně uvázli v Řecku je nanejvýš "pár tisíc". Organizace pečující o utečence to ale zpochybňují. Například šéf pákistánsko-helénského kulturního spolku tvrdí, že v zemi je nespíš proti své vůli na 4000 Pákistánců a stejný počet Bangladéšanů.
Tito lidé mají teď v zásadě dvě zákonné možnosti. Požádat o azyl v Řecku, kde míra nezaměstnanosti dosahuje 25 procent a kde kolabuje systém sociálních dávek, anebo se dobrovolně vrátit domů.
Mladý Maročan Karím Benazza zvolil tu druhou možnost. Návrat do vlasti ho čeká tento týden. "Teď jenom pořád kouřím, nic jiného. Nemám peníze ani jídlo. V Řecku pro nás nic není a makedonské hranice jsou zavřené," říká rezignovaně.
Zástupce Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) Daniel Esdras potvrzuje, že počet žádostí o repatriaci roste. V prosinci ji podalo 800 lidí, 260 jich už odcestovalo. "Jedna věc je vracet se domů v poutech... a druhá jet jako normální pasažér s trochou peněz v kapse, protože jim na cestu dáváme 400 eur," domnívá se Esdras.
Na migranty, kterým úřady žádost o azyl zamítly a kteří dobrovolný návrat odmítli, čeká deportace. Ani tady to ale není pro Atény jednoduché, protože některé země - například Pákistán - odmítají deportované přijímat zpět.
Pro utečence je tu pak samozřejmě ještě jedna možnost - pokusit se dostat dál do Evropy ilegálně. Převáděči si ale účtují 1500 až 3 tisíce eur za to, že někoho převedou přes makedonské hranice, a tolik peněz má po strastiplné cestě do Evropy málokdo.
