Kde vlastně žijeme? Opravdu v západní civilizaci 21. století? Ve zhruba dvou desítkách muslimských zemí se v minulých dnech demonstrovalo a zabíjelo kvůli jakémusi mizernému filmu natočenému v USA, jenž údajně urazil cítění lidí islámské víry. To lze pochopit. Co už ale pochopit nelze, je, že nemalá část západních politiků a médií nejenže nehájí svobodu tvůrce Nevinnosti muslimů (Innocence of Muslims), ale ještě mu dává jakousi spoluvinu za čerstvé výbuchy násilí.
Pro zlobu davů, které jsou připraveny vraždit, zapalovat a drancovat západní ambasády, mají dokonce někteří západní politici a redakce médií pochopení. Vždyť, citujme namátkou z prestižního německého listu Süddeutsche Zeitung: "Je k ničemu rozlišovat mezi pachateli a obětmi. Tentokrát vzešla provokace od amerických extremistů, chopili se jí islámští fanatici a neméně radikálně ji oplatili." Bitte???
To je jen jeden z bezpočtu příkladů, kdy se nejrůznější politici a novináři směrem k islámským zemím téměř omluvně uklánějí za filmový škvár, který většina protestujících muslimů zřejmě ani neviděla.
Je to podobné, jako kdyby nějaký kriminálník znásilnil ženu, které by se poté dostalo odsouzení za to, že ho vyprovokovala krátkými sukněmi.
Film Nevinnost muslimů provokuje opravdu záměrně. No a? Ospravedlňuje to k vraždění? Pokud ne, tak není třeba snímek dále rozpitvávat. V tomto případě neexistuje žádná spoluvina. Na jedné straně je filmař, na druhé vrazi. Tyto dva póly se nijak nedoplňují.
Muslimové si kvůli jednomu jedinému člověku dělají rukojmí z celých (západních) států.
Šéfka americké diplomacie Hillary Clintonová si před kamerami posteskla: "Jak se to mohlo stát v zemi (mínila Libyi a zavraždění čtyř Američanů včetně velvyslance Christophera Stevence), které jsme pomohli k osvobození? Ve městě, jež jsme pomohli uchránit?"
Co na to říct? Možná: Nesmíte se divit, když krmíte čerty...
Než oficiální stesky ministryně z Washingtonu je však pro Evropany mnohem důležitější znepokojující poznatek, že jejich politici, intelektuálové nebo komentátoři nevystupují jako jeden muž a důrazně nepožadují, aby se chránila svoboda slova a projevu autora Nevinnosti muslimů.
A aby se tento film mohl volně promítat v Evropě.
Vždyť k hlavním výdobytkům osvícených právních států patří nejen ochrana před nejrůznějšími formami diskriminace, ale i právo říkat, co si myslím, a případně někoho urazit. Toto právo v západní civilizaci sice naráží třeba na respekt k náboženskému cítěni, ale v takové chvíli, když druhá strana cítí újmu, může věc řešit soud.
Namísto toho jsou nyní například německá média plná toho, jak se vláda v Berlíně snaží všemožně zabránit, aby se citovaný film promítal ve Spolkové republice. Tento záměr alespoň oznámilo tvrdě protiislámské občanské hnutí Pro Deutschland.
A mnoho Evropanů na začátku 21. století s obavami sleduje, jak jejich vysocí představitelé, a nejen oni, jsou stále častěji ochotni obětovat těžce nabyté svobody na oltář pochybné politické korektnosti.
Zatímco urážka proroka kdesi v USA vyústila v nenávistné tyrády milionů muslimů na celém světě vůči všemu západnímu, sám Západ sotva zvedne hlas proti prokazatelnému utrpení desítek milionů křesťanů v zemích, kde drží taktovku islám.
Nadace Open Doors uvádí, že v celém světě čelí hrozbě pronásledování, týrání či zabití sto milionů křesťanů. Údajně jich ročně kolem stovky tisíc kvůli svému náboženství zemře! V řadě muslimských zemí upínají křesťané marně prosebně ruce k tamním vládám. Zabít je představuje téměř kavalírský delikt ve státech, jako je Nigérie či Somálsko.
A Západ? Tomu je utrpení křesťanů kdesi daleko za evropským horizontem více či méně lhostejné.
Arabské jaro se postupně mění v arabskou zimu. Idealizovat si ho, se ukazuje jako naivní. Mluvit o demokracii, alespoň tak, jak se vyvinula v západním světě, je v případě Libye, Tuniska nebo Egypta až úsměvné. Jsou to v nejlepším případě první malé krůčky na cestě dlouhého demokratizačního procesu.
V Egyptě podpořily tři čtvrtiny voličů Muslimské bratrstvo a radikální islamisty. Proč ne. Lid to tak chtěl. Ale z vyznavačů šaríje se sotva kdy vyvine demokratická partaj.
Západ je může respektovat a dokonce s nimi dobře spolupracovat. Je ale třeba mít na paměti, že hodnotově jde o světy, které dělí světelné roky.
V poslední době zaznělo z úst různých vrcholných politiků v EU, že islám se už stal součástí té které země. Odpovědí na to byla vlna nesouhlasných reakcí z řad občanů. Tak to alespoň zaznamenaly průzkumy názorů. Čerstvé, zčásti krvavé nepokoje v muslimských zemích posilují v této otázce jednoznačně skepsi.
Islám se už opravdu stal součástí EU, ale přes veškerou snahu o vzájemný respekt (zatím spíše jednostrannou) to bude soužití napjaté a velmi, velmi problematické. A není vyloučen dramatický rozchod.
